Hongkong je dnes velmi odlišným městem v porovnáním s rokem 1997, kdy byl 1. července s velkou slávou navrácen Číně. V posledních 25 letech lidé tento den slavili či neslavili po svém. Býval to den volna a protestních pochodů, završený slavnostním ohňostrojem v Přístavu Královny Viktorie. Dnes už protesty nejsou možné a od roku 2019 je zrušen i oblíbený ohňostroj. Zůstal nám jen ten jeden den volna.

Na rozdíl od jiných let se už od začátku června město začalo pokrývat červenými prapory a barevnými plakáty oslavujícími 25. výročí. Podobné nápisy se objevily i na tramvajích v některých evropských městech. Ale i terminologie tohoto, co se má slavit, se dnes liší. Zatímco Britové si připomínají, že Hongkong “předali” Číně, Číňané událost popisují jako “znovu-sjednocení” Hongkongu s vlastí. Hongkongu, který podle nově schválených učebnic občanské nauky vlastně ani nikdy nebyl “kolonií”, ale jen “okupovaným územím”. Přepisování historie nabírá na obrátkách.

Různí se i názory na to, zda je co slavit. Několika měsíční přípravy velkolepých oslav, kterých se za přísných bezpečnostních a karanténních opatření zúčastnil sám prezident Si Ťin-pching s chotí, kontrastovaly se srdceryvnými scénami na hongkongském letišti, kde už více než rok každý večer odlétají hongkongské rodiny do Londýna. S jednosměrnou letenkou. Volí odchod z Hongkongu, protože to je jediná svobodná volba, která jim zůstala.

Dvacet pět let po předání Číně nemá Hongkong ani vládu výkonné moci (executive-led government), jak si představoval Peking, ani vládu volenou a odpovědnou voličům, jak si představovali lidé v Hongkongu. Byl koncept “jedna země, dva systémy” založen na vzájemném neporozumění britských a čínských vyjednavačů a odsouzen k neúspěchu už od svého vzniku?

Obyvatel Hongkongu se před rokem 1997 na jejich názor na budoucnost města nikdo neptal. Jejich zájmy zastupovali hongkongští právníci a politici, kteří se v 80. letech účastnili britsko-čínských vyjednávání. Přechod pod čínskou správu vítali Hongkongžani se smíšenými pocity. Někteří s obavami tak velkými, že raději volili emigraci do Kanady nebo Austrálie, jiní s nejistotou a někteří i s nadějí, že jim pod čínskou správou bude lépe.

Bitvy o zákony a o volební právo

V rámci konceptu “jedna země, dva systémy” měla být obyvatelům Hongkongu po prvních 50 let od předání Číně zaručena stejná práva a svobody jako za britské vlády. To se zpočátku nějakou dobu dařilo. Pekingští diplomaté v Hongkongu se k místním otázkám veřejně nevyjadřovali a do administrativy nezasahovali. Situace se začala měnit až v roce 2003. Vláda se tehdy rozhodla přistoupit k přijetí vlastního zákona o státní bezpečnosti, jak jí ukládá článek 23 hongkongské miniústavy (Basic law, art. 23). Mezi obyvateli Hongkongu se ale proti připravovanému zákonu zvedla silná vlna odporu. Chápali ho jako ohrožení svých práv. 1. července 2003 vyšlo do ulic demonstrovat na půl miliónu lidí, kteří požadovali stažení zákona a odstoupení prvního správce Hongkongu, Tung Chee-hwa. Pod tlakem veřejnosti byl zákon odložen na neučito a Tung Chee-hwa po čase sám odstoupil. Jasper Tsang, bývalý pro-vládní politik, v rozhovoru pro deník South China Morning Post řekl, že odpor hongkongské veřejnosti proti přijetí vlastního zákona o státní bezpečnosti dle hongkongské miniústavy, čínské vedení zaskočil. “Jak může Peking důvěřovat Hongkongžanům ve volbě vlastního správce, když se zdráhají přijmout zákon o státní bezpečnosti?”, ptal se Jaspera Tsang vysoký státní úředník z Číny.

Od roku 2003 je možné pozorovat postupné narůstání nedůvěry Číny v hongkongskou společnost. Na druhé straně po úspěchu s odložením nepopulárního zákona začaly v Hongkongu sílit hlasy volající po demokratizaci a všeobecném hlasovacím právu. Výsledkem snah o větší reprezentativnost bylo úspěšné navýšení přímo volených míst do Legislativní rady (Legco) o pět zastupitelů (z 30 na 35). V Hongkongu tehdy bylo cítit naději, že další demokratizace systému bude možná.

Bohužel, opak se stal pravdou. V červnu 2014 vydala čínská Státní rada Bílou knihu, která praví, že centrální vláda má úplnou soudní pravomoc nad Hongkongem. Ve stejném roce hongkongská Legislativní rada odmítla čínský návrh na reformu volby správce Hongkongu, kdy by lidé mohli volit ze třech předem vybraných kandidátů. Lidový odpor k této reformě dal vzniknout Deštníkovému hnutí, mírovému protestu, kdy převážně mladí lidé na 79 dní zablokovali hlavní dopravní tepnu v centru města. Jejich hlavním požadavkem byla přímá volba správce Hongkongu.


Nová kapitola v historii Hongkongu

I kritici hongkongské vlády se shodují v tom, že po první dvě dekády od předání Číně byl v Hongkongu zachován právní stát a občanská práva. Důležitým mezníkem v propadu hongkongské autonomie byl rok 2019, kdy správkyně Carrie Lamová navrhla novelu zákona, která by umožnila předávání obviněných v Hongkongu k trestnímu stíhání v Číně. Přijetí novely provázely v Hongkongu bouřlivé diskuze i bitky v Legislativní radě. Lamová naprosto ignorovala rozbouřené veřejné mínění a ve snaze zalíbít se Pekingu, protlačila novelu zákona do posledního čtení. Jejímu přijetí zabránili až demonstranti, kteří budovu Legislativní rady obstavili barikádami a fyzicky zabránili poslancům v přístupu do budovy. Tak začaly několika měsíční protesty, které se z pokojných demonstrací o 1-2 miliónech lidí vyvinuly v občanské nepokoje provázené násilím. Mezi hlavní požadavky protestujících patřilo nejen stažení kontroverzní novely, ale opět i přímá volba správce Hongkongu. Na základě protestů byla nakonec novela zákona stažena, ale další požadavky demonstrantů úspěšné nebyly. Masové protesty ukončil až příchod covidu v lednu 2020.

1. července 2022 bylo město pokryto červenými prapory a hesly, které hlásaly, že Hongkong čeká “stabilita, prosperita a příležitosti”. Pro většinu lidí v Hongkongu ale nebyl důvod k oslavám. Stabilitu se podařilo nastolit za cenu umlčení všech opozičních a nesouhlasných hlasů a za cenu umlčení občanské společnosti. Hongkong má dnes stále více autonomie než města v Číně, ale mnohem méně než před rokem 2019. Od roku 2020 má Hongkong méně svobody v oblasti bezpečnosti, vzdělaní, státní správy, médií, občanských svobod a lidských práv. Velmi omezena je například i svoboda pohybu. V dnešním Hongkongu může být kdykoliv kdokoliv uvržen do detence na základě covidového zákona. Děti s pozitivním testem na covid jsou dočasně odebírány rodičům a umístěny na izolační oddělení v nemocnici. Pohyb lidí po městě je monitorován pomocí chytrých telefonů a aplikace LeaveHomeSafe. Kontrolovány a omezovány jsou i možnosti návratu hongkongských občanů ze zahraničí. Policie, byla v roce 2019 transformována v nástroj útlaku, pravidelně zastavuje a legitimuje mladé lidi v černém oblečení. Plakáty v ulicích varují před nebezpečím terorismu a nabádají občany, aby na uvedené telefonní číslo hlásili policii, pokud zaznamenají cokoliv podezřelého. V Hongkongu, který stále patří mezi jedno z nejbezpečnějších měst v Asii, zní taková poselství velmi znepokojivě.

Nová reforma volebního systému nastolena Pekingem snížila počet přímo volených míst do Legislativní rady ze 35 na 20 a zvoleni mohou být pouze patrioti oddaní čínské vlasti. V současné Legislativní radě se pouze jeden poslanec neprofiluje jako pro-vládní. Reformované volby správce Hongkongu s jedním kandidátem staly jen jakýmsi podivným PR cvičením, ve kterém hraje vedlejší roli pečlivě vybraný sboru volitelů (více zde: https://blog.aktualne.cz/blogy/marketa-moore.php?itemid=42606).

Zákon o státní bezpečnosti uvalený na Hongkong Pekingem před dvěmi lety způsobil zemětřesení v hongkongském právním systému založeném na britském zvykovém právu. Stále častěji se píše o tom, že hongkongská vláda používá zákony jako zbraň proti opozici. Je patrné, že hongkongská vláda užívá celou paletu všech dostupných zákonů, včetně archaických koloniálních zákonů, např. nouzový zákon z roku 1922 nebo protiepidemický zákon 599, kterým např. omezuje svobodu shromažďování na veřejnosti. Ale zákon o státní bezpečnosti je jadernou zbraní v právním arzenálu hongkongské vlády. Umožňuje jí například i vybírat soudce, kteří bude případ soudit. Presumce neviny je už jen historickou vzpomínkou. Propuštění na kauci je obviněným z porušení zákona o státní bezpečnosti umožněno jen vyjímečně a více než stovka obviněných dnes čeká ve vazbě dlouhé měsíce na soud za zločiny jako např. organizování neoficiálních demokratických primárek.

"Počínšťování" Hongkongu a svoboda jako luxus

Podle některých analytiků visí i nad budoucností Hongkongu jako finančního centra velký otazník. Podle jiných čeká Hongkong skvělá budoucnost v rámci čínského mega projektu Greater Bay Area (GBA). Zatímco se celý svět učí žít s covidem, v Hongkongu se čas zastavil v roce 2020: po vzoru Číny trvá na nulové toleranci ke covidu. Hlavním cílem hongkongské vlády je prý znovuotevření hranice s Čínou, které jsou zavřené od března 2020. Jaká kritéria by Hongkong měl pro otevření hranic s Čínou splnit ale není jasné. Jisté je jen to, že několikaměsíční nulový výskyt covidu v komunitě v Hongkongu v roce 2021 k otevření hranic nestačil.

Kvůli přísné karanténní politice, která znemožňuje svobodné cestování, nejen finanční instituce ale i regionální centra zahraničních firem přesouvají své pracovníky do Singapuru, Bangkoku či Soulu. Mnohým zahraničním pracovníkům též vadilo, že při prosazování proticovidových a karanténních opatření pozbývají lidé v Hongkongu veškerých lidských práv. Kromě nuceného odebírání covid pozitivních dětí rodičům a rozdělování rodin, všem lidem v Hongkongu též hrozí svévolná odnětí svobody až 14 dní v izolačních detenčních táborech třeba jen proto, že se pohybovali ve stejných místech jako člověk, který měl pozitivní test na covid.

Na místa zahraničních společností se do Hongkongu stěhují regionální zastoupení čínských státních firem a finančních institucí. Firmy z pevninské Číny dnes transformují hongkongskou ekonomiku a dominují i na burze. Skupují též půdu a prosazují se ve stavebnictví a maloobchodu, kde ukrajují ze zisků hongkongských magnátů. V maloobchodu se například firmě China Resources a jejich obchodům U-select podařilo vklínit mezi lokální duopol hongkongských firem, které po desetiletí ovládaly obchod s potravinami.

Čínské firmy jsou též velmi úspěšné v získávání hongkongských vládních kontraktů. Podle analýzy agentury Bloomberg, získaly celkem 48 procent vládních zakázek na budování infrastruktury (v roce 2018 to byla jen 2 procenta). Čínským státním firmám se v posledních volbách dostalo i podílu na politické moci, když bylo jejich zástupcům umožněno kandidovat do hongkongské Legislativní rady. Je zřejmé, že pro čínské firmy a podnikatele je a bude v Hongkongu mnoho zajímavých příležitostí.

Zatímco se celý Hongkong nezadržitelně “počínšťuje” (v Hongkongu se pro to používá termín "mainlandizace"), lidé v Hongkongu vykazují přesně opačný trend a považují se za méně čínské než dříve. Podle Institutu pro průzkum veřejného mínění se jen 29 procent obyvatel považuje za Číňany oproti 40 procentům v roce 1997. 70 procent se indetifikuje jako Hongkongžané oproti 60 procentům v roce 1997. Je těžké předvídat, jaký bude Hongkong za dalších deset let. Je jen jisté, že bude jiný.

Deník South China Morning Post oslovil 25 osobností a zeptal se jich, jak by k výročí čtvrt století pod čínskou správou jedním slovem popsali Hongkong. Nejčastěji citovanými slovy byla “odolnost” a “dynamika”. “Změna” je slovo, které nejlépe vystihuje Hongkong podle vydavatele Jimmy Pang Chi-ming. Svou myšlenku rozvedl formou básně:

“Všechno se může změnit.
Černá se může změnit v bílou.
Svoboda se může stát luxusem.
Čínsko-britská deklarace historickým dokumentem.
Padesát let beze změn je jen sen.
Absurdita se stává normalitou.
Pravdivá slova jsou nebezpečným zbožím.”

(Zkrácená verze textu byla publikována v Lidovkách 2.7.2022)