Roční výročí prvního výskytu nového typu koronaviru u nás oslavilo ministerstvo zdravotnictví stylově, opravdu překvapivým a originálním tahem hodným velmistra: vyhlášením pracovní povinnosti pro lékaře! Mezi lékaři to myslím nečekali ani ti největší pesimisti.

Zanedlouho tomu bude rok, co byla vyhlášena pracovní povinnost pro studenty lékařských fakult (krátce poté, co byla odmítnuta jejich nabídka pracovat v nemocnicích jako dobrovolníci.) Byl to nápad, který vznikl bez znalostí věcí a jehož realizace skončila rozpačitě, neboť se zjistilo, že jako medici v 6.ročníku nejsou kvalifikováni ani jako všeobecná zdravotní sestra a mohou vykonávat nanejvýše práci sanitáře. Myslel si snad někdo, že odlehčí přetíženým lékařům na JIP?

Je vůbec možné přikázat práci někomu, kdo pracuje? Podle krizového zákona ano, má-li se to však týkat ambulantních specialistů, je toto opatření veřejným vyhlášením neúcty k práci, kterou dělají.

A nemůže být úcty tam, kde není pochopení. Tvůrci opatření stále nepochopili, že jednotlivé lékařské obory jsou výsledkem mnohaleté funkční specializace a jsou od sebe tak vzdáleny, že jsou jejich lékaři navzájem nezastupitelní. Dokáže si někdo představit, co by např. plastický chirurg, oční lékař nebo artroskopista dělali na ARO u nejtěžších průběhů Covid-19? Nastavovali pacientům, o nichž toho vědí málo, ventilační režimy, o kterých toho vědí ještě míň, na ventilátorech, o nichž nevědí vůbec nic? – Ale aby nedošlo k mýlce: v případě, že by byla podobná pitomost stanovena anesteziologům a intenzivistům na příslušných operačních sálech, mohli by snad jen v pravidelných intervalech vařit kolegům kávu.

Mimochodem – stejně jako se mohl medik stát sanitářem, špičkoví odborníci padají automaticky do kategorie lékařů bez dokončené specializace. Zde je ovšem situace komplikovanější – tito lékaři nesmějí pracovat samostatně, musí jim být přidělen lékař plně kvalifikovaný jako dohled. Dva až tři noví pomocníci z ambulancí tak spolehlivě vyblokují jednoho lékaře samostatně pracujícího.

Ambulantní specialisté představují organizační mezistupeň mezi praktickými lékaři a nemocnicemi. Jinak řečeno, udržují pacienty dál od nemocnic, a to při zachování kvality péče. Protože je ambulantní péče obecně levnější než péče nemocniční, měli bychom jí dávat veškerou podporu, dnes více než kdykoli jindy, protože péče preventivní, plánovaná a odkladná přestaly v nemocnicích prakticky existovat. Násilné rozbití této obranné linie „pracovní povinností“ znamená přesun masy pacientů směrem do nemocnic, kde budou žádat péči, které se jim z kapacitních důvodů pravděpodobně ne vždy dostane.

Peníze jsou až na prvním místě: u Covidu musí každý člověk, který měl kontakt s nemocným, jít na 14 dnů do karantény. Neberou konce debaty, kolik by měl dotyčný dostat zaplaceno, aby nepracoval. U lékařů se žádná náhrada nestanoví, přitom je zřejmé, že přijdou o příjem, neboť pojišťovny platby za pojištěnce, kteří nebyli ošetřeni, nezaplatí. I tento moment nepřímo vypovídá, co si vláda o českých zdravotnících myslí.

Celkově se dá říct, že nařízení splňuje český vládní protiepidemický standard, tedy že správný postup by měl být přesně opačný. Vidíme ale také, že drtivá většina našich potíží není způsobena virem samotným, nýbrž si je zručně vyrábíme my sami.

Nakonec – díky nezvládnuté organizaci očkování se vyvinula situace tak, že nemocniční lékaři jsou většinou očkováni proti Covid-19, zatímco mimonemocniční nikoli. Protože jsou tímto ambulantní lékaři znevýhodněni, a protože je riziko nákazy a onemocnění vysoké, mohou tuto pracovní pozici ze zdravotních důvodů odmítnout. Tedy lze předpokládat, že z tohoto neslušného a nepromyšleného návrhu opět nic nebude.

A to je pro nás všechny dobrá zpráva.

Jako před rokem.