I bezcitná komunistická cenzura padesátých let považovala zákaz zpívání za něco tak absurdního, že se již tehdy stal symbolem nesmyslné diktatury, něčím, co se může stát snad jenom v pohádkách.

Po sedmdesáti letech však realita předčila fantazii. Stačilo dát do hrnce hromadu nesmyslných zákazů, pár lockdownů, dvě lžičky chvástání, na špičky nožů zastrašování, a těsto na buchty do ranečku se nemohlo nepovést. Vedeni arogantními, polovzdělanými píšťalkáři, vydali jsme se na výlet, tlačeni zezadu mediálními zbabělci mlátícími do bubnů strachu.

A už se šlo. Postupné ukrajování svobod, neschopnost vést racionální diskuzi, neochota připustit odlišné priority druhých, bezohlednost vůči potřebným, zpochybňování odborných autorit, stejně jako nedostatek fundovaných analýz nás zavedly velmi daleko od stavu, který by se dal nazvat svobodnou společností v době ohrožení. Nalejme si čistého: změnili jsme se v nesvobodnou, formálně stále demokratickou zemi. Zemi, kde státní úřady vědomě vydávají protiprávní opatření, byť jsou tato podle předpokladů nezávislými soudy opakovaně rušena.

Zcela v duchu Stockholmského syndromu, kdy občanská společnost hledí do dlažby, zakleknuta strážci zákona za projevy rozumu a rozvahy, vzhlížíme s nadějí a vděkem k tiskovým konferencím vlády. Tolik volnosti! Už smíme cestovat mimo okres, můžeme jít ven i v noci, naši rodiče nemusejí umírat v ústavech opuštěni a dokonce i na náš pohřeb mohou přijít všichni naši kamarádi. Měsíc před koncem školního roku se děti začnou plnohodnotně učit a prý dokonce skončí bezprecedentní období znevýhodňování malých obchodů, malých provozoven a ničení drobných živností - období, jaké v naší historii překonává jen éra Klementa Gottwalda.

Nástup bezpráví opravdu zpočátku nemusí bolet, zvláště, když se člověka bezprostředně netýká. Nesvoboda přichází pomalu, plíživě a nenápadně, že si toho v první chvíli ani nevšimnete. Oklešťování a omezování práv souseda nás nechává klidnými. To přece není naše chyba! Měl obchod, teď ho nemá, měl si to pohlídat, měl víc podvádět nebo víc lhát a třeba by o něj nepřišel. To on musel udělat něco špatně!

Omezit práva nějaké skupině obyvatel se prý dá tolerovat. Ano, zejména pokud do té skupiny sami nepatříme, že? To, že neznáme naše číslo v pořadníku, neznamená, že nestojíme frontu na seškrtání našich možností. Padáme ze šestnáctého poschodí, jsme ve druhém a říkáme všem, že to zatím jde.

Zatímco letní slunce svým ultrafialovým zářením čistí tuto planetu od labilních struktur viru, plácáme se po ramenou, že jsme nad ním opět vyhráli. Čím bychom se jenom za toto vítězství odměnili? Co bychom tak na naší cestě k totalitě mohli potřebovat nejvíc? Určitě nezapomeňme přibalit Covid-pasy. Nepochybuji, že budou přes léto fungovat a omezí se počet přenosů viru v exteriéru (ostatně stejně jako loni, když ještě neexistovaly). Jejich obsahem (oproti provádění běžných testů) má být informace, že dotyčný prodělal onemocnění ne dříve než 90 dní nazpátek, nebo že je plnohodnotně naočkovaný.

Co to znamená pro možnost přenosu viru? Prakticky nic. Jde o pouhou snahu předstírat, že něčemu rozumím a že mám něco pod kontrolou. Brání očkování přenosu viru z jedince na jedince? Spíše jen teoreticky. V populaci očkovaných bude jistě méně aktuálně nemocných než mezi neočkovanými, tento počet však také nikdy nebude nulový. Vakcína bývá také účinná pouze v určitém procentu případů. Ale i v případě, že očkování splní svoji roli, kdo zaručí, že nešířím virus tím, že jej mám na oblečení, na rukou, na sliznicích….?

Ti, co prodělali Covid, jsou na tom možná o něco lépe, jejich slizniční protilátky by měly být aktivní bariérou viru, která u očkovaných nemůže nikdy být tak významná. Proč ale těch 90 dní platnosti? Že protilátky v krevním proudu klesají? U každého jinak. Záleží na velikosti primární expozice virem, ale i na množstvích následných kontaktů. Při jaké hladině přestávají být protilátky účinné? Nevíme. Máme jednotnou metodiku pro detekci? Nemáme. Jak je na tom imunita buněčná? Odhadujeme, draze a složitě. Kdo určil těch 90 dní? Premiér-ekonom, ministr, který nedodělal VŠ nebo se jedná o intelektuální vzepětí celé Hospodářské komory?

Lidé touží po jednoduchém řešení, zejména, když je za ně učiní někdo jiný. Covid-pas se tváří jako řešení, ale řešením není. Z odborného lékařského hlediska je nepodložený a ve své podstatě nespravedlivý. Je to dobrými úmysly maskovaný pokus rozdělit společnost a postavit různé skupiny proti sobě. V rozdělené společnosti se pak lépe vládne, a tak se nedivme, až tento nejapný trik získá vládní podporu.

Jestli toto má být první akt nové, post-covidové éry české společnosti, troufám si předpovědět, že na něj budeme vzpomínat se stejnou vděčností, s jakou si dnes připomínáme výrok ministra financí let devadesátých, který prohlásil, že „nedokáže rozlišit čisté a špinavé peníze“. Stanovil tak směr, kterým se naše hospodářství, a s ním celá společnost, vydala kupředu. Covid-pas, který beze smyslu rozděluje "nás" na "tyto" a "tamty", má nejlepší předpoklady v tomto směru pokračovat a devastaci společenskou dovršit.

Budeme se na to zase jenom dívat?