V pátek 30. března 2012 odvysílala TV Nova ve svých hlavních zprávách příspěvek uvedený větou: „Schizofrenika ozbrojeného sekerou zastřelili příslušníci policie.“

Krátký reportážní příspěvek byl montáží výpovědi sousedky, ilustračních prostřihů na vnějšek a vnitřek inkriminovaného panelového domu a dramaticky sehraných záběrů ruky třímající sekeru, která posléze padá na zem a několikrát se převrací...

Reportérka přitom televizním divákům sděluje, že dvaačtyřicetiletý duševně nemocný muž bydlel v panelákovém bytě se svým otcem. Již delší dobu před smrtícím policejním zásahem pořvával z okna nadávky na kolemjdoucí, případně na ně házel drobné předměty. V bytě byla z důvodu neplacení vypnuta voda i elektřina a nemocný muž opakovaně vodou z hydrantu vyplavoval sousedy. Dle sousedů se takto choval vždy, když „nebral ta své léky.“ Posléze někdo zavolal policii. Duševně nemocný začal policistu ohrožovat sekyrou a byl na místě zastřelen.

Po téměř třiceti letech práce s psychotickými pacienty si troufám odhadnout, jaké byly další okolnosti tohoto případu. Muž bydlící se svým otcem ve středně velkém moravském městě byl nejspíš pro vážnou duševní poruchu několikrát hospitalizován v psychiatrickém lůžkovém zařízení, nejspíš v psychiatrické léčebně. Po ukončení hospitalizace byl vždy předán do péče nějakého ambulantního psychiatra ve městě či okolí. Docházel tam na ambulantní kontroly jedenkrát měsíčně. V přeplněné čekárně pokaždé čekal několik hodin, než mu psychiatr poskytl desetiminutovou „audienci“ spojenou s předpisem léků – neuroleptik.

Pacientovi byla před lety sdělena psychiatrická diagnóza. Nebyla mu však vysvětlena v celém kontextu jeho života a tak pro něj byla nepřijatelná. Nebylo mu dostatečně vysvětlena ani nutnost užívání psychofarmak s jejich vedlejšími nežádoucími účinky. Bral je vždy pouze dva až tři měsíce a pak si je vysadil. Ještě několikrát si zašel k lékaři pro recept, léky si však již nevyzvedl a posléze k němu přestal chodit úplně. Bez léků začaly jeho vnitřní svět opět zaplavovat úzkosti, paranoidní obavy, záchvaty nekontrolovatelného vzteku, halucinatorní vnímání silně nepříjemných „hlasů“.

Pro zhoršení pozornosti nikdy nedokončil střední školu. Pro svou citlivou uzavřenost nikdy neměl přemíru kamarádů a vlivem nemoci i o ty nemnohé přišel. Žil bez matky, možná mu zemřela v době dospívání. Partnerský vztah tento hypersenzitivní podivínský člověk nikdy nenavázal. Jako neschopnému práce mu byl přidělen plný invalidní důchod. Ocitl se v životě sám pouze se svým otcem, který zajišťoval základní potraviny. Ven vycházel jen sporadicky, aby si obstaral nezbytné cigarety. Kouřit se naučil v léčebně.

Přežíval v bytě pod vlivem neléčených paranoidních bludů a halucinací, ve stavu pocitů neustálého ohrožení ze strany okolí. Takže se tomuto „zlému světu“ mstil občasnými nenávistnými výkřiky z okna a dětinským vyplavováním sousedů, kteří mu v jeho mysli škodili mnohonásobně hůře. Ti si mezi sebou opakovaně stěžovali na obtížné soužití s takovýmto sousedem. Jednoho dne si řekli, že je toho už dost a případ oznámili na policii.

Když dorazili příslušníci policie, paranoidní představy nemocného muže protrhly hráze. Chování policistů přesně zapadlo do jeho bludného systému plného útočníků z vesmíru, agresorů vypalujících mu mozek. V ohrožení vzal do ruky sekeru a začal se s ní ohánět. Mladý příslušník policie dál nečekal a dvěma výstřely ho zabil.

V tomto (a bohužel nejenom v tomto) případě došlo k totálnímu selhání všech relevantních složek systému. Na prvním místě selhal systém zdravotnictví. Po propuštění z psychiatrické léčebny nebyla potenciálně agresivnímu pacientovi zajištěna odpovídající následná péče. Ambulantní psychiatr neměl o stavu pacienta, který k němu přestal docházet, žádné informace. Bez povinnosti postarat se o pacienty z určité spádové oblasti, bez komunitní sestry, která by měla povinnost provádět v terénu tzv. depistáž, tedy vyhledávat „zhoršené“ pacienty, potřebné informace ani mít nemohl.

Absence výjezdního krizového týmu, který může v podobných případech kvalifikovaně zasáhnout, je další bílé místo v systému českého zdravotnictví, přesněji v systému psychiatrické péče. Duševně nemocného, jednačtyřicetiletého muže to stálo život.

Selhal i policejní systém. K zásahu měla být přizvána na pomoc alespoň záchranná služba, která by aplikací injekce mohla zabití muže předejít. Když už musela policie střílet, tak proč přímo smrtelně?

Bezpochyby došlo i k selhání sociálního systému. Situace stárnoucího otce žijící v bytě s vypnutou vodou a elektřinou s nemocným synem, který vyvolává konflikty s okolím, neměla ujít pozornosti sociálních pracovníků. Jak se mohlo stát, že bez povšimnutí a patřičné reakce propadli okem sociální sítě?

Řadu těchto selhání dovršilo selhání médií, která informovala veřejnost o tom, že těžký schizofrenik ohrožoval policistu sekerou a byl tedy (logicky) zastřelen.