Úterní dopoledne, končím jednu poradu a v rychlosti se připravuji na druhou. Po ruce mám štos zdravotních karet pacientů, které dnes očekávám. Nečekaně však přichází někdo další.

Klepání na dveře. Otevírám. „Dobrý den, jdu za vámi, na klinice mi řekli, že můžu přijít kdykoliv po desáté.“ sděluje mi Karel, můj starý známý dlouhodobě duševně nemocný pacient. Neviděli jsem se nejmíň rok. V uplynulých letech jsem dělal vše možné, abych mu pomohl. Přesto před dvěma měsíci v náhlém impulsu a pod vlivem halucinací vyskočil z okna. Naštěstí z nízkého patra. Následovala hospitalizace na špičkovém psychiatrickém pracovišti. Nyní stojí přede mnou po dvouměsíční léčbě. V ruce pomačkaný papírek se svými ručně psanými požadavky a drobný zmatek v očích. Je „na svobodě“ teprve druhým dnem.

V mé hlavě také propuká zmatek. Spolupracovníci se už hrnou poradu a přede mnou stojí člověk, který se přednedávnem pokusil o sebevraždu. Nejsem na jeho návštěvu připraven a tak mu v rychlosti předepisuji léky a domlouváme se na plánované návštěvě za pár dní.

V duchu si říkám „už zase“. Proč musím žít v neustálém stresu a nemám na nic čas? Je to má chyba? Nebo je to prostě dáno charakterem naší práce? Na první pohled to tak vypadá, ale ve skutečnosti jde o nedostatečnou spolupráci jednotlivých složek našeho skvělého zdravotnického systému. Kolikrát jsem již zažil situaci, kdy se u mě objevil bez jakékoliv předchozí informace pacient s tím, že je právě propuštěn, že dostal léky na tři dny a ať si najde vhodného psychiatra!

Nechápu, komu může prospívat tento zaběhlý úzus, ale vím, komu škodí. Pacient, který tímto způsobem vhodného ambulantního psychiatra nenajde, s velkou pravděpodobností skončí bez léků a celý příběh se bude opakovat.