Obec psychiatrická je v zásadě rozdělena na dva protichůdné tábory: tábor "práškařů" a tábor "duchařů".Naštěstí toto černobílé rozdělení již není tak ostré jako dříve a řada mých kolegů je "podobojí".

Zastánci prvého tábora se snaží vnímat nemocného člověka jako shluk neuronů, synapsí a receptorů.
Tito profesionálové tudíž naprosto oddaně důvěřují svému terapeutickému nástroji - psychofarmakům, které uvedené shluky" pozitivně ovlivňují. Jejich terapeutický přístup, tedy nasazení správné
kombinace léků, je kontinuálně modifikován dle výsledků nejaktuálnějších výzkumných studií.

Je však nápadné, že téměř každá takováto studie (iniciována patřičnou farmaceutickou firmou) prokazuje nejvyšší účinnost právě u léků této firmy. Ubohému psychiatrovi jsou pak neustále předkládány výsledky různých výzkumných studií, avšak často protikladné.

V síti komerčních vlivů musí být chudák psychiatr zákonitě zcela dezorientován. Naštěstí ne každá farmaceutická firma se k nám psychiatrům chová stejně. Protřelý lékař si tedy může svobodně vybrat
firmu a její lék podle toho, jak je na něj firma „hodná". Tj. nakolik mu nabízí různé bonusy ve formě placených post marketingových studií, zájezdů do hor či k moři, finančních dobropisů, jejichž výše
je dána množstvím odebraných léků. A hned je jasněji.

Musím také ocenit maximální flexibilitu pánů docentů, profesorů a jiných profesionálních dobře placených řečníků, kteří dokáží v jeden čas vychvalovat určitý preparát (lék), aby o pár týdnů později mohli se stejnou vehemencí vychvalovat lék jiný.

Jak jsem již uvedl, představitelům druhého tábora se říká "duchaři". Nemají příliš v oblibě psychofarmaka, často se v nich ani moc neorientují. Sází na terapeutický vztah pacient-terapeut. Na rozdíl od tábora prvního je spektrum zástupců těchto principů daleko širší. Můžeme se zde setkat i se sociálními pracovníky, ergoterapeuty, zdravotními sestrami, atd.

Zatímco první tábor jest poměrně pevně stmelen okolo Psychiatrické společnosti, zástupci tábora opačného se rádi shlukují do rozličných, většinou neziskových organizací. Přemýšlím o tom, která z těchto dvou skupin psychoodborníků je více profesionální a transparentní. Nevím.

Činnost Psychiatrické lékařské společnosti je mocensky centralizovaná do rukou Výboru této společnosti a normální řadoví psychiatři často nemají o akcích Výboru ani malou představu. Ve druhém táboře je situace díky nejednotnosti v názorech a přístupech tak nepřehledná a nekoordinovaná, že to navenek někdy vytváří dojem chaosu. Z výše uvedeného může člověk snadno nabít dojmu, že tyto dva rozdílné tábory se jen těžko mohou shodnout na jednotné vizi o tom jak by měla vypadat péče o duševně nemocné u nás.

Ale zdá se, že situace není tak černobílá. Vyslanci obou táborů na bílých koních se začínají scházet a místo zbraní používají smířlivá slova. Kdyby existoval pohádkový dědeček, který mávnutím proutku rázem vše vyřeší, byl by klid. Ale on neexistuje. Takže je to na nás profesionálech z obou stran, a na uživatelích psychiatrické péče a jejích blízkých. V neposlední řadě záleží na mínění a hlasu laické veřejnosti, která mnohdy ví velmi dobře, co by bylo nejlepší.