Smrt pacienta ukopaného jiným pacientem na neklidovém oddělení pražské psychiatrické kliniky, které (shodou okolností) šéfuje dlouholetý předseda České psychiatrické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., je podle mého názoru jen vrcholem ledovce. Pod hladinou se skrývá špatná kvalita péče o psychiatrické pacienty v České republice.

Rád bych vysvětlil svým kritikům, proč jsem tragickou událost na pražské psychiatrické klinice nenechal zapadnout, a upozornil na odpovědnost, kterou profesor Raboch jako předseda psychiatrické společnosti nese za neuspokojivý a ve svých důsledcích tragický stav péče o psychiatrické pacienty. Násilná smrt, ať zabití nebo sebevražda, je tím nejhorším, co se může stát. Zmařené životní šance tisíců duševně nemocných lidí, kteří by se při lepší kvalitě péče mohli zapojit do běžného života, je však taky nutné připočíst ke ztrátám.

Náš systém vnucuje vážně psychicky nemocným lidem život doma „na krku“ rodičům bez podpory komunitních služeb (často s minimálním důchodem a s jednou desetiminutovou návštěvou u ambulantního psychiatra za měsíc). V případě relapsu hospitalizaci ve vzdálených psychiatrických léčebnách. Místo normálního života (společenského, pracovního, osobního), který je ve vyspělých zemích podporován nabídkou služeb, živoří v „zemi nikoho“ mezi rezorty zdravotnictví a sociálních věcí. Po letech buď končí jako nepropustitelní pacienti v léčebnách nebo po ztrátě domácího zázemí jako bezdomovci.

Profesor Raboch často opakuje, že jde o mezirezortní problém, který nemůže vyřešit Česká psychiatrická společnost. Je to pravda jen napůl, jako většina z toho, co profesor Raboch tvrdí.

Jsem přesvědčen, že není možné, aby se předseda psychiatrické společnosti distancoval od zásadního problému, který podstatně zhoršuje efektivitu léčby i kvalitu života pacientů. Není možné, aby na jedné straně každou kritiku odrazil poukazem na podfinancování psychiatrické péče v České republice (tento „argument“ bezdůvodně použil i v souvislosti se zabitím pacienta na své klinice), a na druhé straně bagatelizoval problémy v terénu, dával najevo, že kvalita péče je vzhledem k možnostem a okolnostem více méně v pořádku a navíc vytvářel virtuální realitu úspěšnosti české psychiatrické péče v mezinárodním měřítku.

Veřejná prohlášení profesora Rabocha, která se zvedají nad hladinu jeho mlčení (či mediální zdrženlivosti, jak to označil jeden z mých kritiků), vytvářejí jednak iluzi objektivity vědomé si nedořešených problémů, jednak iluzi vážně míněné snahy něco s těmito problémy dělat. Deklarované úsilí (jehož výsledky v praxi nejsou zřejmé), je pak korunováno mimořádnými mezinárodními úspěchy (pochopitelně díky aktivitám psychiatrické společnosti pod vedením prof. Rabocha).

Nepřeháním. V programovém textu „Kam směřuje česká psychiatrie,“ který je od jara loňského roku vyvěšen na oficiálních webových stránkách psychiatrické společnosti, je dokladů pro uvedená tvrzení víc než dost.

Posuďte sami. „Česká republika je zemí, ve které je psychiatrická péče tradičně strukturována a stará se každý rok asi o půl milionu nemocných. Máme v evropském kontextu relativně vyšší počet psychiatrických lůžek, lehce podprůměrný počet psychiatrů, silně podprůměrné množství klinických psychologů, sociálních pracovníků a psychiatrických sester,“ píše prof. Raboch.

Za „tradičně strukturovanou psychiatrickou péčí“ se skrývá systém jedenadvaceti psychiatrických léčeben, které s sebou vlečou třetinu pacientů hospitalizovaných ze sociálních důvodů a obrovské vnitřní investiční dluhy. Navzdory tomu odtáhnou 80 procent lůžkové psychiatrické péče. Jsou příliš velké (to je ten „relativně vyšší počet psychiatrických lůžek“) a návazná péče o problémové pacienty propuštěné z léčeben není dostatečně zajištěna. V ambulantní péči „lehce podprůměrný počet psychiatrů,“ zvládá většinou jen předepisovat léky těm, co sami přijdou a „silně podprůměrné množství klinických psychologů, sociálních pracovníků a psychiatrických sester“ vysvětluje, proč tím v České republice veškerá péče o duševně nemocné končí.

Popisem těchto problémů, ani analýzou jejich příčin se autor nezdržuje a přechází rovnou k nedostatečnému financování oboru: „Přitom na tento důležitý sektor zdravotní péče, který dle údajů Světové zdravotnické organizace představuje nejvýznamnější zdroj zdravotní zátěže ve vyspělých zemích, věnuje náš stát asi 4 % z výdajů na zdravotnictví. Tento podíl je ve srovnání se zeměmi evropského ekonomického prostoru druhý nejnižší! Psychiatrická společnost se velmi snaží tuto nerovnoprávnost v péči o duševně nemocné napravit.“

Jak a s jakými výsledky se o to snaží, profesor Raboch nevysvětluje. Ledaže bychom za vysvětlení pokládali to, co píše v bezprostředně navazující pasáži: „V loňském roce jsme měli unikátní možnost zorganizovat největší psychiatrickou akci – 14. Světovou psychiatrickou konferenci Světové psychiatrické společnosti (WPA). Akce se zúčastnilo přes 6 000 odborníků ze 125 zemí. Asi 250 bylo z ČR. Řada z nich předsedala pozvaným řečníkům, speciálním symposiím nebo přednesla výsledky své práce. Několik z nich bylo vybráno do kongresové knihy „new research“ – zvláštního čísla České a Slovenské psychiatrie. Jsem přesvědčen, že všichni tito kolegové mohli nabýt pocitů a přesvědčení, že jsme velmi dobře schopni konkurovat světové psychiatrii v globalizovaném světě jak po stránce odborné tak formální,“ demonstruje profesor Raboch, jak lze elegantně přejít od negativ k pozitivům.

Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se od problémů se strukturou a financováním psychiatrické péče v České republice přenesli od báječné atmosféry světového kongresu, v níž podle profesora Rabocha všichni kolegové „mohli nabýt pocitů a přesvědčení, že jsme velmi dobře schopni konkurovat světové psychiatrii v globalizovaném světě jak po stránce odborné tak formální.“ Škoda, že tyto povznesené pocity nemohou sdílet také čeští psychiatričtí pacienti a jejich blízcí.

Po výčtu významných osobností a institucí, které se kongresového dění tak či onak dotkly, se profesor Raboch vrátil k věcným problémům diskutovaným na kongresu: „V rámci řady odborných symposií, které se zabývaly u nás opomíjenou částí výzkumu – mental health services research - byla diskutována struktura a kvalita psychiatrické péče. Byly představeny rozdílné modely z různých částí světa. Nikdo z přednášejících nebyl s aktuální situací ve své zemi výrazně spokojen. Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskytovanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN,“ tvrdí profesor Raboch.

Je-li tomu tak (bez transformace systému psychiatrické péče a za minimálního financování ze strany státu), pak nezbývá než odzátkovat šampaňské a dát slovo významným gratulantům. Profesor Raboch jim ho dal a místem pro zveřejnění jejich chvály (v článku Kam směřuje česká psychiatrie?) vůbec nešetřil. Chvála celebrit světové psychiatrie se ovšem netýkala kvality psychiatrické péče v České republice, ale organizace kongresu.

„Prezident Světové federace pro biologickou psychiatrii Siegfried Kasper napsal: ´ … byl to velký úspěch pro nás všechny a děkujeme Vám za Vaši dovednost, se kterou jste připravili nejvýznamnější psychiatrický kongres v Evropě v tomto roce´ nebo Allan Tasman, bývalý předseda Americké psychiatrické společnosti: ´… program byl vynikající, organizace skutečně jedna z nejlepších, jaké jsem zažil a vřelost českých kolegů nám umožnili cítit se u Vás jako doma´,“ cituje své kolegy profesor Raboch.

Kromě kvality konference ocenili podle něj zahraniční hosté i možnost navštívit tuzemská psychiatrická zařízení a setkat se takto v pracovním prostředí s našimi lékaři. „Helen Herrman, australská členka exekutivy Světové psychiatrické společnosti: „… zvláštní dík patří členům Vaší kliniky za možnost vidět a cítit historii psychiatrie v Praze“. I díky této konferenci dostalo sídlo naší Společnosti (Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN na Karlově) nový háv. To komentoval prezident Asociace evropských psychiatrů a přednosta proslulé mnichovské psychiatrické kliniky Hans-Jürgen Möller: „Návštěva Vaší kliniky na mě udělala velký dojem. Je vynikající, že jste získal peníze na renovaci této překrásné budovy,“ uvádí profesor Raboch další pochvalné výroky na vlastní adresu.

Škoda, že účastníci ocenili spíše krásnou fasádu než to, co je za ní, ale i tak byl úspěch veliký. „Ohlasy našich zahraničních hostů byly jednoznačně kladné. Jednalo se přitom o akci, která byl plně připravena českými organizátory, to je Psychiatrickou společnosti ČLS JEP ve spolupráci s firmou Guarant,“ pochvaluje si předseda České psychiatrické společnosti ČLS JEP a současně předseda České psychiatrické společnosti o.s., která se na organizaci kongresu rovněž podílela. Jak to přijde, že prof. Raboch stojí v čele dvou různých, leč totožných subjektů, by bylo na delší vysvětlování.

Nevím, zda uspořádání světového kongresu v Praze přineslo pořadatelům také finanční úspěch. Pokud ano, je to nepochybně také zásluhou firmy Guarant v níž pracuje syn profesora Rabocha. Firma Guarant organizuje všechny konference pořádané Českou psychiatrickou společností ČLS JEP ve spolupráci s Českou psychiatrickou společností, o.s. Při loňské prosincové konferenci v Karlových Varech (v Grandhotelu Pupp) inkasovala od farmaceutických firem za možnost prezentace během tzv. odborného sympozia částky v rozmezí od 30 000 do 100 000 korun.

Ceny za uspořádání firemní prezentace odpovídají významu akce (počtu zúčastněných psychiatrů) a načasování (který den konference a kdy během dne bude prezentace zařazena do programu). Uspořádání ranního sympozia na velké psychiatrické konferenci ve Špindlerově Mlýně, která se uskuteční letos v červnu, nabízí Guarant farmaceutickým firmám za 80 000 korun. Uspořádání odpoledního sympozia stojí už 120 000 korun. Za nově vytvořený titul „zlatý partner konference“ zaplatí farmaceutická firma 400 000 korun, čest stát se "platinovým partnerem konference" ji přijde na 700 000 korun.

Své schopnosti „čeští organizátoři“ předvedli už na světovém kongresu. „Přítomní představitelé celé řady mezinárodních společností psychiatrických i jiných odborností viděli, že naše hlavní město ale i celá Česká republika má lidský, ekonomický i organizační potenciál, který z nás dělá cíl a místo dalších velkých celosvětových nebo celoevropských událostí (již je rozhodnuto o pořádání Světové konference biologické psychiatrie v Praze v roce 2011),“ píše profesor Raboch. Máme se tedy na co těšit.