Kolega lékař z jedné menší psychiatrické léčebny píšící pod značkou „Jizel“ v diskusi uvedl, že jsem tragickou smrt pacienta, který byl udupán jiným pacientem na pražské psychiatrické klinice (vedené prof. MUDr. Jiřím Rabochem), použil k „prosazování svých zájmů a finančních potřeb“.

Vážený pane kolego, dovoluji se ohradit proti Vašemu tvrzení, že jsem tuto tragickou situaci zištně zneužil. Vy něco víte o mých osobních zájmech a finanční situaci? Snažím se zlepšit kvalitu psychiatrické péče (a tím postavení lidí léčících se na psychiatrii) jak svým celkovým profesionálním působením, tak minule publikovaným příspěvkem „Kdo nese vinu za smrt pacienta?“ Psychiatričtí pacienti mají stejné potřeby jako my, my všichni „normální“ a naše společnost si to musí uvědomovat!

Křivdíte mi, když mne spojujete s antipsychiatrickým hnutím padesátých let minulého století. Kdysi mně samozřejmě jejich ideje přišly zajímavé, ale nic víc….a spojovat mě s Občanskou komisí pro lidská práva je již opravdu nonsens. Během posledních dvou psychiatrických kongresů v Praze jsem byl zřejmě jediný psychiatr, který byl ochoten se s nimi kriticky konfrontovat (viz zpravodajství ČT). Nevím, odkud čerpáte názor, že hodlám rušit psychiatrické léčebny a veškeré těžiště psychiatrické péče přesunout do komunity. Neustále ve svých příspěvcích zdůrazňuji, že je nezbytná vyváženost péče o lidi s duševním onemocněním a v tomto vyváženém modelu mají lůžková psychiatrická zařízení beze sporu své nezastupitelné místo.

O faktu, že opakované hospitalizace zhoršují zdravotní a sociální stav pacienta, snad nemusíme diskutovat. Snad spíš o tom, jak jim předcházet.

Nyní k tématu: „Kdo je pachatel?“ Samozřejmě, že mi naprosto nenáleží vyslovovat větu: „Vrah je zahradník!“ Toto je opravdu v gesci orgánů činných v trestním řízení. Ve svém příspěvku jsem pouze poukázal na možná slabá místa v systému organizace práce jednoho zdravotnického zařízení jako ilustraci daleko větších systémových nedostatků v rámci péče o duševně nemocné v ČR. Nemohl jsem se však vyhnout tomu, že za současnou podobu koncepce psychiatrické péče je zodpovědná Psychiatrická společnost ČLS JEP pod vedením (již 16 let) prof. MUDr. Jiřího Rabocha.

Je pravda, že na psychiatrii je z celého budgetu pro zdravotnictví vyčleněno pouhopouhé minimum. Jak se to mohlo naší psychiatrii ve srovnání s jinými zeměmi EU přihodit? A kdo to může změnit? Která instituce, či organizace by měla lobovat na patřičných místech s cílem dosáhnout jiného stavu? Další otázka zní, zda je objem finančních prostředků správně rozdělován. Zhruba 90 procent jde na lůžkovou psychiatrickou péči, tj. především na udržování jedenadvaceti psychiatrických léčeben, které byly založeny před sto padesáti lety…

Poslední téma se týká potenciální nebezpečnosti psychotických respektive schizofrenních pacientů. Je pravda, že tito nemocní lidé se někdy můžou pod vlivem svých psychotických prožitků a (bludů či halucinací) dopustit agresivního jednání, někdy i končícího smrtí (viz nedávná causa v Českých Budějovicích). Nicméně je dobré vědět následující fakta :
- Tito lidé mnohem častěji obracejí agresivitu vůči sobě, než vůči okolí (jeden z 10-ti schizofreniků končí život sebevraždou).
- Jejich agresivní jednání je téměř vždy ovlivněno projevy jejich psychotické nemoci.
- Ve srovnání s normální populací se lidé s psychózou dopouštějí mnohonásobně nižší kriminality.