Berlínský deník: Be Berlin! Be Praha?

Kampaň je zaměřena na Berlíňanky a Berlíňany, tedy na obyvatele německé metropole. Jak řekl starosta města Klaus Wowereit, „největším kapitálem Berlína jsou jeho obyvatelé, díky nimž je město považováno za kreativní, moderní a stále se měnící světovou metropoli“. Tvůrci kampaně přišli s nápadem představovat „obyčejné“ lidi, neznámé tváře z ulice s jejich životními příběhy. Chtějí ukázat pravou tvář Berlína – nepřikrášlenou a o to víc fascinující.

Kampaň bude trvat rok a daňoví poplatníci za ni zaplatí 5 milionů eur (asi 125 milionů korun). Pro mě tedy zarážející suma! Z těchto peněz je financována i webová stránka kampaně www.sei.berlin.de, na které Berlíňanky a Berlíňané vyprávějí své příběhy. Na stránku má přístup každý a každý má právo svěřit na ni „svůj příběh“.
Radnice si slibuje, že kampaň představí Berlín jako pestrou mozaiku životních osudů plných „rozmanitostí a proměn, láskyplných detailů a napínavých protikladů“. Kampaň má ale také posílit identifikaci obyvatel s metropolí a jejich loajalitu k její budoucnosti a k jejímu rozvoji.
Slogan BE BERLIN je překládán do němčiny jako SEI BERLIN, tedy i ve smyslu BUĎ BERLIN. A pak následují atributy spojené s jednotlivými životními příběhy. Například story Tima Raue, kulinářského ředitele 60 kuchařů hotelového řetězce Adlon, aneb „buď unikátní, buť delikátní, buď Berlín“. Tim Rau je rodilý Berlíňan z Kreuzbergu, který začínal jako kuchař v pouličním občerstvení. Jeho kuchyně je proslavena různě namíchaným kořením. Vypracoval se až na ředitele kuchyně ve Swissotelu a posléze na kulinářského velmistra Berlína.

Kampaň vás v Berlíně nemůže minout, částka do ní vložená je samozřejmě znát. Když míjím billboardy s fotkami Berlíňanů, musím říci, že se občas zastavím a začtu. Ale částka, kterou na ni město vynaložilo, mi přijde závratná a neúměrná faktu, že Berlín je nejzadluženějším městem Německa. Kupodivu jsem v tisku kritický komentář v tomto duchu nikde nezaznamenal. Berlíňané podle radnice kampaň oslovuje a tisíce z nich mají chuť svůj příběh nabídnout k dispozici.
I když nepocházím z Prahy, cítím se být i v cizině Pražanem. Po 18 letech života v ní to snad ani nejde jinak. Představoval jsem si podobnou kampaň u nás – pominu-li fakt, kolik stála, měl bych chuť se do ni zapojit. Ten nápad představování „obyčejných lidských příběhů“ mi totiž přijde dobrý. Nevím, zda jsme jako Pražané na Prahu dostatečně hrdí. Zda jsme vůbec na města, v kterých v České republice žijeme, pyšní. Myslím si, že máme být na co pyšní. A doufám, že by se našlo dost českých a moravských příběhů pro billboardy a webové prezentace.