Už je to deset let...

… ještě teď si pamatuji na ten okamžik, kdy jsem si zprávu o smrti Václava Havla přečetl ve svém mobilu. Poslala ji kolegyně a kamarádka Andulka Fr. Nechtěl jsem ji ani dočíst, chtěl jsem jí smazat a předstírat, že nikdy nepřišla, nevěřit jí…


fotoreprodukce © Alan Pajer, signováno Václavem Havlem

Po deseti letech vidím mnoho věcí jinak, mnoho Havlových myšlenek se mně propojuje s životem a možná až teď jim plně rozumím. Jeden z největších „ambasadorů Česka ve světě" nám citelně chybí. Naučil mě žít v pravdě, v roce 2000 mě spolu s paní Dagmar podpořil při mém veřejném coming outu a navedl mě na cestu, ze které nechci sejít. Vzpomínám na něj často, většinou s úsměvem. I proto dnes zveřejním úsměvnou vzpomínku „o pravdě“, se kterou jsem se mu svěřil v den jeho sedmdesátých narozenin.

... v Innsbrucku, 4. května 1998 ...

Stalo se to během prezidentovy hospitalizace na Univerzitní klinice v rakouském Innsbrucku. Třiadvacet dnů jsem tam zastupoval prezidentskou kancelář – zařizoval kontakt Václava Havla s Prahou, pomáhal lékařům v informování tisku a veřejnosti, komunikoval s úřady a snažil se být oporou paní Dagmar. K mému podvodu, ale snad ku prospěchu věci, došlo na konci celé innsbrucké anabáze. Když bylo prezidentovi lépe, měl předstoupit před média. Jako dramatik si obvykle všechno do detailů naplánoval - k jeho scénáři jsem vytvořil „minutovník“, tedy rozpis tiskové konference minutu po minutě. Na Hradě by mu k tomu „protokolář“ doporučil i oblečení. V Innsbrucku mně najednou prezident říká: „Vy jste mi neupřesnil, co na sebe!“. Museli jsme vycházet z toho mála, co v nemocnici měl. Po ruce bylo černé triko, ke kterému paní Havlová připravila sportovní tvídové sako. Ale pan prezident pravil, že si ho nemůže obléct - není vyčištěné! Oponovali jsme mu, že ho měl jen jednou na sobě, čistírnu nepotřebuje a do začátku konference zbývají tři hodiny. Trval na svém a bylo jasné, že máme problém, a to před momentem, kdy se měl po více než dvou týdnech na lůžku ukázat veřejnosti na televizních záběrech, které měly obletět svět. Popadl jsem sako a zašel za „duší“ chirurgické části innsbrucké kliniky, českou zdravotní sestrou Alenou Etlovou. Takový maminkovský typ, ráno vám uvaří kafe, obletuje vás. „Moc prosím, zajeďte taxíkem do nějaké expres čistírny, já mám spoustu práce s přípravou té tiskovky!“ Opáčila, že expres čištění trvá devadesát minut, že na to mám zapomenout. Čistili jsme tedy sami! Sjeli jsme do suterénní nemocniční prádelny, tam jsme sako vykartáčovali a pak popadli žehličku – já žehlil, Alenka sako přidržovala a sháněla igelitový sáček na jeho přebal. Jakože z čistírny. Naštěstí jedna její kolegyně ten den vyzvedla v čistírně svou sukni a igelit obětovala. Pak říkám, že tomu něco tomu chybí, není tam cedulka! Vzal jsem fix a na přišpendlený kus papíru napsal odhadem pár desítek šilinků – co to asi mohlo stát? Tu cifru už jsem zapomněl. Když jsem prezidentovi sako přinesl, byl jsem nervózní. Ale prezident řekl, že „to je bezvadné, jak rychlé a spolehlivé tu mají čistírny“. Paní Dagmar to samozřejmě poznala, ale neprozradila mě. S pravdivou verzí jsem se mu svěřil o mnoho let později – byl to můj dárek k jeho sedmdesátinám!