Jsem ročník 1971 a řada mých spolužaček mě už na gymnáziu překvapovala tím, jak se rychle chtěly vdát. Měly pocit, že hlavní smysl života je v manželském svazku a rodině. Některé z nich tomu obětovaly skoro vše, vdávaly se velmi mladé a dle mého očekávání své první partnerské zkušenosti završily hořkým rozvodem.




Dnes už mají mladí lidé jiné možnosti, vyrůstají v jiné době a tak mám pocit, že už s vdavkami tak moc nepospíchají. Snad se tedy dokážou rozhodovat o svatbě lépe. Napadlo mě to, když jsem se dočetl o úvahách o „manželství na doživotí“. Ten nápad mě vyděsil, snad pro první asociaci s vězením na doživotí.

Pro rozhodnutí žít spolu „na doživotí“ by museli oba partneři najít velkou odvahu. Jde přece o dobrovolnou ztrátu možné volby mezi společným soužitím a odloučením v případě, že oba zjistí, že jim to prostě neklape a že bude lepší, když se rozejdou. Pokud se ale muž a žena rozhodnou vstoupit do svazku manželského, uvažují jistě o své budoucnosti. Myslím, že oba ve většině případů věří a doufají, že jim to vyjde na celý život. Úmysl být spolu “na doživotí“ podle mě mají většinou všichni stojící před oltářem, ale dokáží se k tomu skálopevně zavázat?

Možná, že se najde pár těch, kteří by chtěli takové manželství uzavřít. Tím pádem přibude i nový způsob žádání o ruku – žádost na dobu dočasnou s tím, že vyjde-li to, pak to bude „na doživotí“, a pak rovnou žádost o soužití „na doživotí“, a nikdy jinak. Ale bude mít žádaná žena či žádaný muž odvahu život „na doživotí“ slíbit? Nebude zklamání partnera v případě, že uslyší „ano, ale ne na doživotí“, důvodem ke zrušení svatby? Nebude mladická nerozvážnost a nezkušenost naopak ulehčovat takový závazek slíbit?

Jako muž žijící s mužem o tom přemýšlet nemusím. Zatím mám radost, že mám možnost, o které se mi před lety jen zdálo. Možnost uzavřít registrované partnerství. Je to možnost poměrně nová a myslím, že si ji většina mužů a žen z menšiny, ke které patřím, „užívá“ v dobrém slova smyslu. Pokud se jednou rozhodnu se svým partnerem takové partnerství uzavřít, udělám to tehdy, budu-li věřit, že je to někdo, s kým chci být každý svůj příští den, každý měsíc, každý rok. Někde uvnitř budu věřit, že je to na doživotí, i když bych to písemně na papíře nikdy neměl odvahu stvrdit svým podpisem. Bude to rozhodnutí, které budu zvažovat důkladně, zodpovědně. Ale rozhodnutí, o kterém nikdy nebudu moci stoprocentně říci, že bylo správné. A pokud se v něm zmýlím, pak budu rád za možnost to rozhodnutí změnit.

Před deseti, patnácti lety jsem to viděl jinak, vím, že bych nadšeně se svým prvním partnerem sdílel doživotní“ slib. Rozešli jsme se a je nám líp. Možnost volby rozejít se má pro mě stejnou hodnotu jako možnost volby být spolu.

V Německu se před pár měsíci diskutovalo o jiném návrhu – o manželství na dobu určitou. Nejdřív na pět let, pak na dalších pět let, a pak natrvalo. A to byl podle mě návrh rozumnější!