Berlínský deník: Berlín žije atletikou. Mistrovství světa je v plném proudu a německé hlavní město je ho plné. V restauracích, v klubech, na ulicích – všude na obrazovkách běží přímé přenosy z olympijského stadionu. Linka metra U2, která k němu vede a kterou jezdím do práce, je každý den plná sportovních fanoušků. Mám radost, že v jejich davu slyším i češtinu.



Berlín je sice od Prahy vzdálen čtyři hodiny jízdy vlakem či autem nebo hodinu letadlem, přesto tu přes rok čeština na ulici často k slyšení není. Udivuje mě, že do Berlína přijíždí tak málo Čechů, protože jako atraktivní kulturní metropole je v Evropě v posledních letech velmi oblíben, dokonce se Berlínu říkává „New York starého kontinentu“.

V pomyslném „evropském New Yorku“ teď máme i naši sportovní elitu. Ačkoli nejsem sportovní fanoušek, přesto jsem na české výkony pyšný a na internetu bedlivě sleduji, jak naši sportovci v jednotlivých soutěžích uspěli. A daří se jim! Jen nevím, proč to tak někteří fanoušci a novináři nevnímají.

V metru jsem narazil na skupinu mladých Čechů s vlajkou, se zklamaným výrazem v obličeji. Dali jsme se do řeči a já pochopil, že jejich rozladění zavinilo „až“ dnešní, prozatím čtvrté místo desetibojaře Šebrleho a „jen“ druhé místo oštěpařky Špotákové. Ale opravdu jsou slůvka „až“ a „jen“ na místě? Stejně tak nacházím v internetovém zpravodajství titulky a zprávy o tom, že Špotáková „zůstala“ druhá a že se „čtvrtému“ Šebrlemu až tak nedařilo.



Neměli bychom spíš oslavovat? Máme druhou nejlepší oštěpařku na světě, vždyť jde o mistrovství světa! Být čtvrtý ve světovém žebříčku je přece naprosto famózní! Já říkám bravo a připíjím sklenkou šampaňského. A mám radost, že německá média vedle jmen z celého světa zaznamenávají i sportovce se jmény českými. Pravda, vyslovit správně je vzhledem k české diakritice neumí, ale každý další dobrý sportovní výsledek naší reprezentace je nutí si to procvičovat!