Dril, učení nazpaměť a kázeň jsou dnes ošklivá slova; neznám školu, která by se chlubila, že se v ní driluje nebo učí nazpaměť. Jenomže neznám ani školu, kde by se nazpaměť neučilo.

Dávno, dávno tomu, co jsem pod titulkem „Řekněme to natvrdo: škola se neobejde bez drilu, bez učení nazpaměť a bez kázně“ napsal článek o významu drilu pro vzdělávání. Slíbil jsem pokračování o učení nazpaměť a o kázni; tady to pokračování je i s omluvou za dlouhé prodlení.

Dril, učení nazpaměť a kázeň jsou dnes ošklivá slova; neznám školu, která by se chlubila, že se v ní driluje nebo učí nazpaměť. Jenomže neznám ani školu, kde by se nazpaměť neučilo, a dokonce ve většině škol se učí nazpaměť daleko víc, než je rozumné. A často jiné věci, než je rozumné.



Ale co je vlastně rozumné? Které vědomosti bychom měli znát nazpaměť?

Jistě ty užitečné, které nám přinášejí prospěch. Je užitečné vědět, že 1 metr je 1000 milimetrů. Je užitečné znát značky m, kg, t. Je užitečné poznat břízu, dub, pampelišku nebo králíka. Všechny tyto vědomosti snadno a rychle najdeme na webu, ale kdyby ze škol vycházely děti, které nevědí, jak vypadá koza nebo bříza a nevědí, kolik gramů má kilogram, dobré by to nebylo - ani kdyby ovládaly tu obecnou dovednost „umím si to všechno najít na webu“.

Kromě těch jasně užitečných se ovšem naše děti ve škole učí i vědomosti, které na první pohled moc užitečné nejsou, třeba „Božena Němcová napsala Babičku“. Je to rozumné? Podívejme se na to s chladnou hlavou.

Paměťová vědomost o tom, že Božena Němcová napsala Babičku, není vůbec zbytečná, i když si za ni chleba nekoupíme. Tato vědomost jejího vlastníka spojuje s ostatními vlastníky téže vědomosti neviditelným poutem; souhrn všech těchto pout pak tvoří kulturní dědictví národa a v některých případech („Kolumbus objevil Ameriku“) dokonce celého lidstva. Obdobnými kulturními statky jsou aspoň minimální vědomosti o Karlu IV. („byl císařem, říkáme mu Otec vlasti, postavil Karlův most, založil univerzitu“), o Janu Husovi, o Prodané nevěstě nebo o pejskovi a kočičce. Kdo tyto vědomosti nemá, je už tak trochu vně národa: ukáže-li svou neznalost ve společnosti jiných lidí, nejspíš v jejich očích poklesne - dokonce i u piva ve venkovské hospodě. Snad jen v kanálu mezi bezdomovci by mu to prošlo.

Prostě tato zdánlivě zbytečná vědomost má svou společenskou cenu a škola by nedělala dobře, kdyby základní popisná fakta o Babičce nebo o Karlu IV. zcela vynechala. Naproti tomu učit se nazpaměť názvy děl Elišky Krásnohorské asi moc velkou cenu nemá. Ne proto, že by Božena Němcová byla o tolik lepší spisovatelka, ale proto, že se – možná i jen shodou náhod – stala součástí národní tradice, zatímco Eliška Krásnohorská ne. Když neznáme hlavní dílo Elišky Krásnohorské, najdeme ho na webu a nic se nestane; ale když neznáme hlavní dílo Boženy Němcové, jsme za primitiva.

Paměťová vědomost o tom, že Paříž je hlavním městem Francie a že ji na mapě najdeme tam a tam, je nepochybně užitečná prakticky a samozřejmě taky důležitá společensky. Nikomu neublíží, když neví, co je nebo kde leží Lomé nebo Recife, zase to za pár sekund zjistíme na webu; ale zjišťovat takhle, co je Paříž – dovedu si představit, jak by se proslavila škola s moderními nebiflovacími metodami výuky, kdyby si její absolventi museli vyhledávat význam slova „Paříž“ na webu.

Některé věci má tedy smysl znát nazpaměť, protože to je prakticky užitečné, jiné proto, že je to ve společnosti obvyklé. A součástí vzdělání je i to, abychom se začlenili do určité společnosti, abychom si s jejími členy dokázali o povídat o společně sdílených tématech.



Proto za základní kritérium pro hodnocení, zda je rozumné učit se něco nazpaměť, nebo ne, považuji slova „obvyklé a užitečné“. Ale ďábel je skryt v detailech.

Především to, co je „obvyklé a užitečné“, závisí na místě i na společenské skupině, kam chceme patřit. Znát a rozeznat stopy zvířat ve sněhu může být obvyklé a užitečné pro školáky v severní Kanadě a také ve společnosti myslivců v Čechách, ale asi je zbytečné, aby se to učily všechny české děti. V některé společenské skupině bude užitečné znát významné spisovatele, v jiné pak významné sportovce nebo třeba herce; a některá jména (Božena Němcová, Jágr, Werich) budou asi společná pro většinu lidí.

A za druhé, i když přijmeme to kritérium „obvyklé a užitečné“ za své, stále zůstává hodně velký prostor pro jeho různé interpretace. To ale neznamená, že bychom se ho měli zříci.

Přirovnal bych to ke kritériu „v souladu s dobrými mravy“, které se vyskytuje v našem právním řádu a které je aspoň stejně neurčité. A přes tu neurčitost je dobře, že ho v zákonech máme - bez něj by nám bylo hůř.

Stejně jako kritérium „dobrých mravů“ musí pro sebe vykládat každý člověk, a dojde-li ke sporu, pak ho musí vykládat soudce, i kritérium „obvyklosti a užitečnosti“ musí vykládat každý učitel. S přihlédnutím ke všem okolnostem.

Někdy to není těžké, ale častěji je. Například poznat pampelišku je určitě obvyklé a užitečné; ale jak je to s dalšími rostlinami? Kde skončit v řadě pampeliška - jetel - chrpa - hvozdík - koniklec - kýchavice - křivatec?

Bylo by dobré, kdyby se o takových (a mnohých jiných) otázkách diskutovalo. Aby učitelé i další zainteresovaní lidé měli aspoň základní shodu na tom, co je „obvyklé a užitečné“.



Jenže tuto diskusi u nás nakonec vždycky opanují odborníci, v tomto případě třeba vysokoškolsky vzdělaní botanici. Pro ty je „obvyklé a užitečné“ něco jiného než pro nás obyčejné smrtelníky. A oni mají rozhodující slovo při tvorbě osnov, píší učebnice a tak fakticky rozhodují, co se děti ve školách budou učit. Jsou-li rozumní a dovedou-li zvážit, co je opravdu obvyklé a užitečné ne pro univerzitního profesora, ale pro typického absolventa základní případně střední školy, pak je vyhráno. Bohužel, ve většině případů rozumní nejsou.

A tak například v pracovním sešitě pro základní školu najdeme následující úlohu:


2. Spojte rodové jméno liliovitých a vstavačovitých s druhovým jménem. Písmenem "L" či "V" označte do jaké čeledi rostlina patří. (označení čeledi vztahujte k druhovému jménu; vzor: a) - 1) - V)
a) konvalinka 1) májový
b) hlístník 2) dvoulistý
c) křivatec 3) čtyřlisté
d) vraní oko 4) hnízdák
e) vemeník 5) žlutý
f) prstnatec 6) vonná

Připadá mi, že nikdo rozumný nemůže chtít, aby se žáci na základní škole (ostatně ani na střední) učili nazpaměť, že je nějaký vemeník dvoulistý a že patří do čeledi vstavačovitých. To snad je už na první pohled úplná pitomost. A vidíte, renomované nakladatelství učebnic si najalo nepochybně renomovaného botanika, aby se taková pitomost dostala na školy a nepochybně spousta učitelů takovou pitomost od svých žáků požaduje, protože je v pracovním sešitě.

Fakt to tak je. Skoro bych tomu sám nevěřil, ale nedávno jsem byl v jedné základní škole a tam jsem při hodině přírodopisu na vlastní oči viděl, jak žáci deváté třídy v písemném testu odpovídají na otázku, co je to Paleobatrachus bechleii. (Kdybyste to nevěděli, je to zkamenělina žáby z naleziště Bechlejovice u Děčína.) Taky jsem se tam dozvěděl, co je to pluton a co příbojová fácie. Samé obvyklé a užitečné vědomosti.



No a pak jsem si zase na jednom z četných českých pedagogických serverů přečetl, co by mělo být cílem vzdělávání:

Během školní přípravy se žáci naučí, jak napravovat chyby a překonávat osobní nedostatky. Ví, jaké vzdělávací postupy jim nejlépe vyhovují a tyto metody celoživotně využívají při profesním vzdělávání. Zároveň si cení i těch znalostí, které v zaměstnání nevyužívají.

Pro společnost je důležité, aby se děti naučily respektovat sebe, druhé a být vnímavé k jejich potřebám. Škola se soustředí na vytváření bohatého sociálního prostředí a připravuje na vzdělávací cestě dětem situace, které jim umožňují rozšířit sociální zkušenost a vnímat a oceňovat odlišnost.

Moderní společnost je společností konsensu. Kdo v ní chce obstát, musí umět předcházet konfliktům. Proto je důležité rozumět lidem okolo sebe a mluvit k nim tak, aby měli pocit, že stojím na jejich straně. Součástí takové výbavy je i kvalitní jazyková a komunikační průprava.

Pro prosperující společnost je důležité naučit mladé lidi ubránit se politické i marketingové manipulaci, kriticky myslet, hledat a správně ověřovat informace a formulovat své názory.

Ve společnosti plné manipulace je důležité, aby absolventi škol v sobě měli jasný morální kompas, aby se nepřizpůsobovali bez přemýšlení většinovému názoru a byli schopní se rozhodovat s vědomím odpovědnosti a vytrvat ve svých rozhodnutích i v krajně nepříjemných okolnostech.

Jistě, ano, samozřejmě souhlasím, je to všechno důležité a škola by o dosažení těchto cílů měla usilovat rozhodně víc než dnes. Ale proboha kde je ta pampeliška, Paříž a Babička?