Ale s dvěma výhradami: Za prvé, jde o pouhé prostředky, nástroje, ne cíle - jejich užití je rozumné, jen když jimi dosahujeme rozumných cílů. A za druhé, jsou to nástroje nebezpečné jako skalpel - když je užíváme neopatrně, můžeme toho spoustu pokazit. Dril, memorování a kázeň musí žáky bavit tak, že ani nepoznají že jde o dril, že se učí nazpaměť nebo že dodržují kázeň. Používání takových prostředků vyžaduje od učitele cit, inteligenci a zkušenost; a aby se lidé s těmito vlastnostmi hrnuli do učitelského povolání, k tomu je třeba, aby bylo úplně jinak placeno než dnes.

1. Dril

„Drilem“ budeme rozumět nácvik automatického chování, nácvik rutiny, tj. dovednosti, kterou vykonáváme podle daných pravidel a o které nepřemýšlíme.

Pozor, slovníky dávají tomuto slovu někdy užší nebo jiný význam, obvykle hanlivý: „vojenský nácvik; hromadný mechanický nácvik vůbec; cepování; hanl. tuhá, bezduchá kázeň: prušácký dril“ (Slovník spisovného jazyka českého, ÚJČ ČSAV). Nebo dokonce „tvrdý, drsný, bezmyšlenkovitý výcvik; bezduchá kázeň“ (Slovník cizích slov). To jsou špatné definice: dril nemusí být „vojenský“, „drsný“ ani „hromadný“ a má určitě zcela jiný význam než „kázeň“.

Proč se škola neobejde bez drilu? No protože drilem je například nácvik čtení, psaní a počítání; a dovedete si představit školu, která se bez nácviku těchto dovedností obejde?

Drilem je učení se cizímu jazyku, stejně jako nácvik řízení auta, pilotáže letadla nebo třeba výcvik zedníka v zateplování budovy. Drilem je nácvik psaní na klávesnici všemi deseti stejně jako nácvik fotbalu nebo hry na hudební nástroj.

Když prvňáček začíná psát, musí myslet na každý tah, dívá se, jak to písmenko paní učitelka předkreslila, až mu samým napětím jazýček z pusy vylézá. Po letech drilování o tvaru písmenek vůbec neuvažuje a prostě píše. Když začíná psát samostatné věty, musí ještě přemýšlet a v každém jednotlivém případě se rozhodnout, jestli napsat i nebo y, jestli s nebo z, kde se dělá čárka a kde ne; při rozhodování používá pomůcky jako vybraná slova a tvrdé a měkké souhlásky. Po letech drilování by měl psát pravopisně, gramaticky i stylisticky správně bez jakéhokoliv přemýšlení a bez pomůcek.

Řidiči auta nebo piloti letadla ve standardních situacích taky nepřemýšlejí, jednají automaticky. Až když - obvykle při nějakém maléru - nastane situace, kterou „při drilu nebrali“, musí se rozhodovat vědomě, vybírat mezi několika alternativami. To trvá delší dobu a přináší větší riziko špatné volby; proto by správný dril měl zahrnovat co nejvíc myslitelných situací, aby těch nestandardních, a tím rizikových, bylo co nejmíň. Piloti letadel by o tom jistě řekli víc.

Člověk, který by při svém vzdělávání zcela vynechal dril (a je to vůbec možné?), by snad dokázal hlubokomyslně uvažovat o čemkoliv, ale prakticky by neudělal vůbec nic. Jakékoliv zodpovědně vykonávané povolání, od elektrikáře po kardiochirurga, zahrnuje některé téměř automatické postupy, o kterých člověk nemusí přemýšlet. O to víc času mu pak zbývá na přemýšlení o věcech, které si to opravdu zaslouží - a až při tom dochází k inovacím, k pokroku. Kdyby se Newton nenaučil automaticky používat matematické techniky své doby, nemohl by je obohatit o infinitesimální počet.

Dril tedy do školy patří; ale jen když je účelný. Do školy nepatří neúčelný dril - mechanický nácvik dovedností, které žákovi nebudou k žádnému užitku. Rozlišit mezi drilem účelným a bezúčelným, užitečným a zbytečným, to je zásadní otázka, o které by měli učitelé, odborníci, ale vlastně i všichni vzdělaní lidé přemýšlet a diskutovat a v které by se měli dohodnout na nějakém pro většinu přijatelném stanovisku. Skutečnost je od tohoto ideálu dost vzdálená; názory učitelů a odborníků se spíš polarizují, než aby se sbližovaly, a vzdělaní laici se k těmto otázkám moc nevyjadřují.

Kromě toho, že dril musí být účelný, musí být také svým způsobem příjemný. Není-li tato podmínka splněna, je-li dril vynucován jako nepříjemná povinnost, pak je mnohem méně efektivní, tj. k získání stejně zafixované automatické dovednosti je třeba mnohem víc času a úsilí. Už jsem psal, jaké nároky klade tento požadavek „příjemnosti drilu“ na učitele.

Cílem tohoto blogu je připomenout, že i nejmodernější vzdělávání se bez některých tradičních, byť zdánlivě kontroverzních prostředků neobejde. O dalších dvou, totiž o paměťovém učení a o kázni, napíšu zase příště.