Když člověk řekne, že jede do Běloruska, zní to skoro exoticky. Za Alexandra Lukašenka získala tahle země pověst podivína, který by se nejraději vrátil do dob Sovětského svazu, kde tajná policie operuje pod starou a důvěrně známou zkratkou KGB a lidé pracují spokojeně ve státních továrnách a zemědělských družstvech, aby měli sice malé, ale alespoň nějaké stálé platy.

Něco z toho, co se o Bělorusku traduje, pravda je, něco není.

Tak především nikde nevisí obří portréty nebo billboardy Alexandra Lukašenka. Nikde nejsou ani nápisy ve stylu „Díky našemu vůdci nás čeká šťastná budoucnost.“ Severní Koreou Evropy Bělorusko chválabohu v žádném případě není.

Po příletu na minské letiště je sice nutné povinně uzavřít pojištění s běloruskou pojištovnou, ale v budkách pasové kontroly seděly v uniformách usměvavé dívky.

Nejezdí tady staré žigulíky nebo Volhy, ale vozy západních a japonských značek. Billboardem, který v centru Minsku upoutá největší pozornost, je reklama na Audi.

Supermarkety nám známých evropských řetězců tady nevedou, značkových obchodů s kosmetikou nebo módou s pořádně drahým zbožím je v Minsku několik, stejně tak jako restaurací McDonalds nebo TGI Fridays už ovšem do Běloruska pronikly.

Názvy ulic a sochy se moc nezměnily. Alespoň jednu Leninovu sochu má každé běloruské měst, stejně tak jako Leninovo náměstí, Sovětskou ulici, ulice Marxe nebo Engelse, případně Komsomolců nebo Proletářskou.

Běloruská státní televize vysílá ve zpravodajství téměř každý Lukašenkův krok, ale netradičně se v předvolební kampani mohli objevit na obrazovce se svými projevy i opoziční předáci.

Jejich volební štáby agitují na ulicích, občas je k vidění vylepený leták s tváří a program některého z opozičních kandidátů. Běloruský prezident slíbil Evropské unii, že volby budou pluralitní a čestné. Pluralitní jsou, na verdikt o čestnosti bude třeba vyčkat až po hlasování.

Kampani ovšem vévodí hlavně plakáty, informující o tom, že se volby vůbec konají. Visí i na dveřích a výlohách mnoha obchodů.



Tyto plakáty jsou ovšem hluboko ve stínu Dědy Mráze a velkých nápisů, že se blíží Nový rok, což je v Bělorusku stejně jako v Rusku hlavní svátek.

Opozice chystá masový protest proti zmanipulovaným volbám už na neděli večer. Ale za mrazů kolem patnácti stupňů zřejmě přijdou jen ti opravdu zarytí odpůrci Lukašenka, navíc na Říjnovém náměstí, kde se má protest konat, je velká ledová plocha pro veřejné bruslení.



Minsk byl totálně zničený během druhé světové války. Stalin se rozhodl ho znovuvystavět v typickém dobovém stylu „stalinské gotiky,“ což zůstává dodnes hlavním rysem běloruské metropole. Široké rozlehlé bulváry, masivnost a robustnost. To je Minsk.

Staveb starších než sedmdesát let ve městě moc není, vlastně asi skoro žádná.





Jsou tu ale příjemné parky a nezapomenutelným místem je Komarovské kryté tržiště. Velké mraveniště prodávajících, nakupujících a všeho, co lze prodat nebo koupit. Mimochodem: běloruské sýry jsou výborné, s pivem je to o něco slabší.



Za zmínku stojí v Minsku dům na následující fotografii. Na této adrese – v Komunistické ulici číslo 4 – bydlel na přelomu padesátých a šedesátých let během svého pobytu v Sovětském svazu Lee Harvey Oswald, vrah Johna Fitzgeralda Kennedyho. Oswald v Minsku pracoval v podniku na výrobu televizí a rádií. Dnes je v domě luxusní butik Dolce Vita.



Lukašenko je hokejovým fanatikem a po celé zemi staví hokejové haly. Největší je tato. Minsk-Aréna pro 15 tisíc diváků. Běloruská snaha byla odměněna tím, že se tady bude hrát hokejové Mistrovství světa v roce 2014.



Druhá světová válka znamenala v letech 1941 až 1944 pro Bělorusko katastrofu. Vybombardovaná města, vylidněné a vypálené vesnice, statisíce mrtvých. Muzeum války v Minsku připomíná toto národní trauma, obzvláště děsivě působí fotografie lidí, pověšených nacisty v Minsku a dalších městech.





Dalším běloruským traumatem je Černobyl. Nejvíce zasáhl právě Bělorusko, víc než Ukrajinu nebo Rusko. Některé zóny jsou dodnes uzavřeny, desítky vesnic zanikly, mírně zvýšená radiace je na jihovýchodě Běloruska pořád.



Na kamenné desce v městečku Větka je seznam vesnic, ze kterých lidé museli kvůli radiaci odejít. Tyto vesnice už neexistují.



Typický domek běloruské vesnice.



Jízda vlakem má v bývalých republikách SSSR svoje kouzlo. Na Ukrajině, v Rusku stejně jako v Bělorusku. Z komínků vagonů se line smradlavý kouř, průvodčí roznášejí čaj a kávu ve sklenicích s dekorativními plechovými podstavci, které vypadají jako stříbrné, pasažéři v kupé hodují a diskutují.

Běloruské vlaky podobně jako ukrajinské nebo ruské jezdí na čas, nádraží jsou upravená a obvykle nedávno zrekonstruovaná, kupé ve vagonech čisté. Na vlacích tady zkrátka záleží.





Nádraží v Homelu na jihovýchodě Běloruska.



Na závěr jedna pikantérie. Fotit sochy Lenina nemá smysl, to by člověk skoro nefotil v Bělorusku nic jiného, ale v Homelu na hlavní Sovětské třídě je přece jen rarita. Busta Andreje Gromyka, dlouholetého ministra zahraničních věcí SSSR, spjatého hlavně z Brežněvovou érou. Gromyko byl Bělorus a narodil se kousek odtud v malé vesnici.