Někteří lidé, toužící po společenském potvrzení svého statusu skalního konzervativce, odpůrce politické korektnosti nebo pravověrného katolíka, procházejí rituálem.

Spočívá ve veřejném kopnutí si do homosexuálů. Jak ohrožují demokracii, tradiční rodinu,morální hodnoty. západní civilizaci atd, atp.

I politici, kteří dříve takovou potřebu nepociťovali, ji v jisté etapě své kariéry v sobě nacházejí. Možná je to tím, jak stárnou anebo se stávají v politice irelevantními.

Václav Klaus před časem přišel se svým homosexualismem, v Polsku o víkendu v televizi TVN promluvil od srdce Lech Walesa.

Vadí mu přítomnost homosexuálů v polském parlamentu. Na návodnou otázku redaktora, zda by tito poslanci neměli sedět v jednacím sále v poslední řadě u zdi, odpověděl: "Ano, až u zdi, a dokonce i za zdí."

K demonstracím gayů uvedl: "Chápu, že jsou tu odlišní lidé, odlišné orientace, a že mají právo na svou identitu. Ale ať nemění řád věcí zavedený během staletí. Nechci je dokonce ani slyšet mluvit.“

Samozřejmě chápu, že věřící katolík nepovažuje sňatek gayů za rovnoprávný se svatbou muže a ženy. Ostatně od papeže a církve obecně očekávat, že v těchto věcech někdy povolí, má právo na tento názor.

Stejně tak je jasné, že Polsko zkrátka je silně katolická země a že nelze automaticky česká měřítka přenášet za naší severní hranici.

Ale je nutné to doprovázet takovou nenávistí, opovržením, pohrdáním? Strkat gaye někam za zeď a nechat je mluvit tak, abychom je neslyšeli?

Walesa v rozhovoru kromě jiného řekl, že „je většina, co tvoří demokracii.“ A menšina ji netvoří, pane polský exprezidente?

Nikdy mi nebylo jasné, jak tak malá menšina může nějak ohrozit výraznou většinu a jak si někdo může myslet, že pod vlivem happeningů, filmů či muziky se člověk rozhodne být homosexuálem. Zastánci této teorie říkají, že mohou, i když nikdo nikdy neprokázal, že po Gay parade počet homosexuálů stoupl.

Škoda, že tomu podléhají li lidé, kterých si člověk vážil a kteří se při ohlédnutí se za svojí minulostí nemusejí stydět. Jako Lech Walesa, držitel Nobelovy ceny míru. Člověk, který byl kdysi sám pronásledován za svoje názory a strkali ho – po rozehnání Solidarity v prosinci 1981 – za zeď, kde ho nikdo neslyšel.