Bratislavský rodák strávil velkou část normalizace jako politický vězeň za mřížemi. V neděli zemřel ve věku 88 let.

V roce 1971 dostal tři a půl roku za podvracení republiky, když byl předtím jako poslanec České národní rady zbaven imunity. V červenci 1981 dostal dalších sedm a půl roku odnětí svobody.

Sociolog, spoluzakladatel Klubu angažovaných nestraníků, později signatář Charty 77.

Poprvé jsem o něm slýchával na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě. Ještě v roce 1989 v Československé televizi. V diskusním pořadu o přestavbě tam vystoupil šéfredaktor stranického týdeníku Tribuna a Battěka uvedl jako příklad toho, že dialog se nemůže vést se všemi, ale jen s těmi, kteří jsou na „socialistické platformě.“

Po listopadu Rudolf Battěk neuspěl ve volbách předsedy obnovené sociální demokracie, prohrál s navrátilcem z exilu Jiřím Horákem. Kvůli neshodám pak založil novou Asociaci sociálních demokratů, která pochopitelně pohořela.

Tehdy jsem ho jednou potkal, jak během předvolební kampaně přechází přes stanicí metra Národní třída a s megafonem vybízí kolemjdoucí, aby si vzali ze stolečku program jeho strany. Ale bylo to smutné, protože si ho nikdo nevšímal.

Ještě později, když už se vytratil z politiky, jsem v antikvariátu narazil na úzký svazek jeho esejů, které psal ve věznici v Ruzyni. Ještě v době totality je vydalo v Kolíně nad Rýnem nakladatelství Index, v antikvariátu stály dvacet korun.

Knížka se jmenuje Eseje z ostrova a stojí za to některé úryvky teď připomenout, jako vzpomínku na Rudolfa Battěka.

„Když jsem večer co večer kolem 17.00 hodiny usedal v ruzyňské věznici na cele číslo 417 ke stolku, zatímco jeden z mých spoluvězňů ulehl na lůžko, maje to povoleno, a druhý četl vsedě noviny nebo knihu, přemýšlel, prouvažoval a prosnil jsem čas do 21.00 hodin, kdy silnější 60 W žárovku bachař z chodby zhasnul a ponechal jen noční 15 W, a já byl nucen ulehnout.

…Rád bych ještě něco řekl o stavu psychického narušení a zasažení vězně, jež je vědomě využíván vyšetřujícími orgány a je dominantním faktorem lidského selhávání. O tom vědí všichni, kdo takovou situací prošli, kdo prodělali vazební psychózu. Těmto konflagracím ducha se nevyhne ani ten, kdo je na vězení připraven, ví, co ho fyzicky i psychicky čeká. Jde o určitý prudký atak, počínající několikadenní izolací v omezeném, nepříjemném prostoru sklepních cel.

…První dny někdy rozhodují o tom, zda jedinec situaci více, či méně zvládne, nebo selže. První dny ve vazbě navozují nejsilnější předpoklady vzniku neuróz, psychóz, fobií a zoufalství – jsou drastickým kontrastem dosavadního životního prostředí. Byla to právě tato, po dvou letech zopakovaná zkušenost, na níž jsem si ověřoval schopnosti i potřebu člověka vystačit si sám se sebou. Introvertní povahy na tom bývají v takové situaci zpravidla lépe.

…Je vůbec oprávněné opájet se představou člověka usilujícího o dobro svého rodu, pomáhajícího svému bližnímu, člověka respektujícího, tolerujícího, přejícího, nezávidějícího, člověka spravedlivého, odpouštějícího a milujícího? Sociální zkušenost je varujícím poznáním o nelidských činech lidského tvora. Optimismus abstraktního zamyšlení překypujícího láskou k člověku je neustále usvědčován zlobou, nevraživostí a nenávistí vyplývajících z rozdílů individuální psychiky, nesrovnatelných skupinových zájmů, nesmiřitelných třídních protikladů či pustošících rasových emocí, náboženského fanatismu nebo kastovnictví všeho druhu. Zdá se rovněž mylná představa o jakémsi postupném zlidšťování a polidšťování člověka. Jakoby člověk XX. Století byl mnohem kultivovanější než například takzvaný středověký tmář XIV. století.

…Kdo se naučí být sám, kdo pozná a pochopí potřebu vnitřního osamocení, kdo vystačí sám se sebou, bude dobře připraven pomáhat druhým. Moje pojetí samoty neznamená přimknutí se k únikovému myšlení.

…Zpětně si mohu uvědomit, že jsem spal klidným, zdravým, hlubokým spánkem. Probouzím se s pocitem příjemné jarní únavy a malátnosti. Levá ruka se sune před oči – na hodinkách je 4.45. uvědomuji si, že je to doba, kdy denně s diferencí pěti, deseti minut vstávám. Na vedlejší posteli, vzdálené dvacet centimetrů od mé, spí jiný obžalovaný, dnes, jako obvykle v tuto dobu, čtoucí s brýlemi na očích – v leže. Prostor je tichý. Postihnutelné jsou jenom zvuky ptactva, štěbetajícího po střechách protějšího státního statku, a občasné zakokrhání kohouta. Nechce se mi vstávat, ale vím, že vstanu. Je lepší udělat to, co se nechce z pohodlnosti, než neudělat to. Naopak je dobře neudělat, co běžně děláme.

---Metr proti mně stěna, metr za mnou – stěna, metr napravo – stěna, dva metry nalevo – stěna a dveře. Je vápenně bílá, ale přesto, že je nová a nové natřená, začíná se drolit – jen lehce. Tu a tam odpadá malý kousek její bílé a šedé omítky. Denně smetám drolky nahlodané stěny a házím je do kulatého otvoru záchodové mísy. Když je spláchnu, zmizí v kanalizačních rourách. Nikdo ode mne naštěstí nechce, abych je vracel na původní místo. Chtít by zde mohl leckdo leccos. Vězeň především svobodu – ne však každý, vždy a za každou cenu. Vím, že nedokázat se cítit svobodným ve vězení znamená neschopnost svobody na svobodě. Tady se dobře rozlišují dva póly této odvěké dimenze člověka – svoboda ve mně a svoboda mimo mne.“


Škoda, že se tak zásadový, statečný a inspirativní muž se v politice po roce 1989 více neprosadil.