Sociální demokracii čeká v neděli schůzka ústředního výkonného výboru, kde se rozhodne o Bohuslavu Sobotkovi a patrně o tom, zda bude příštím premiérem.

Lídr strany ustál hlasování předsednictva, které ho vyzvalo k rezignaci a svolal ústřední výkonný výbor. Tedy rozhodl se, že verdiktu užšího vedení strany se ubrání tím, když se obrátí na širší vedení partaje, kde je jiný poměr sil.

Zápas v české sociální demokracii až pozoruhodně připomíná události, které se odehrávaly v roce 1957 v moskevském Kremlu a v nejvyšších patrech Komunistické strany Sovětského svazu. Nechci samozřejmě srovnávat ČSSD s KSSS nebo předsednictvo ČSSD s politbyrem KSSS, ale posuďte sami, že podobnost je kuriózní a stojí za zaznamenání.

Sovětský vůdce Nikita Chruščov se 18. června 1957 vrátil z návštěvy Finska. Na letišti jej vítalo skoro celé politbyro. Objímali se s ním i ti, kteří se ho pokusí za několik hodin svrhnout. Bývalý premiér Georgij Malenkov, donedávna ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, dlouholetý Stalinův oblíbenec Lazar Kaganovič. Čtvrtý hlavní člen spiknutí – předseda vlády Nikolaj Bulganin – Chruščova ve Finsku doprovázel. Fotografie všech těchto mocipánů, rozesmátých a v objetí, se objevila na titulní straně Pravdy, stranického deníku. Byla to jejich poslední společná fotografie. Zasedání politbyra se konalo v Kremlu ještě ten den.

Na Chruščovovu hlavu se snesly ostré útoky. Za chaos v ekonomice, za porušení principu kolektivního rozhodování, odsouhlaseném po Stalinově smrti, za chyby v obsazování klíčových míst ve straně a státě. Záhy Chruščov pochopil, že se jedná o útok na jeho pozici, bránil se, nějaké omyly přiznal. Nezabránil však hlasování o svém odvolání z funkce prvních tajemníka. Z jedenácti přítomných hlasovalo sedm pro odvolání, čtyři proti. Z nejdůležitějších osob se na stranu Chruščova postavili jen Anastas Mikojan a tajemník odpovědný za ideologii Michail Suslov. Vypadalo to špatně, jenže Chruščov se rozhodl bojovat.

Přerušil jednání a svolal ústřední výbor, který sestával z více než tří set lidí, většinou loajálních Chruščovovi. Doufal, že tím situaci zvrátí. To bylo důležité pro následující obrat. Chruščov ve spolupráci se sobě loajálními lidmi, mezi kterými byl i Leonid Brežněv, začal rychle obvolávat všechny členy ÚV po celé zemi, aby je dostal už na druhý den do Moskvy. Z rozkazu ministra obrany Georgije Žukova armáda poskytla letadla.

Ukázalo se, že Chruščov dobře kalkuloval. V ústředním výboru našel většinovou podporu a vzbouřenci se ocitli v defenzívě. Žukov nepřímo naznačil, že pokud odpůrci Chruščova neupustí od požadavku zbavit ho funkce, může přijít ke slovu i síla. „Takže jste nás vlastně obklíčili tanky!“ vykřikl Molotov. Stanovisko armády a KGB sehrálo důležitou roli v tom, že pokus o odstranění Chruščova nevyšel.

Pučisty oficiálně nazvali protistranickou skupinou (antipartijnaja grupa) a museli odejít. Postupně je zbavili všech vlivných funkcí. Malenkov skončil jako ředitel elektrárny, Molotov šel dělat velvyslance do Mongolska. Bulganin, který se rovněž postavil proti Chruščovovi, předsedou vlády zatím zůstal, ale pravomoci měl už minimální. V březnu 1958 se ho Chruščov definitivně zbavil a do křesla předsedy rady ministrů (premiéra) usedl sám.

Chruščov vydržel na vrcholu sedm dalších let, než se v roce 1964 stal obětí dalšího puče, který už neustál. A vedli ho ti, kteří jej sedm let předtím podporovali, s Brežněvem v čele. Slávek Sobotka ale stejně nejspíš nepočítá s tím, že by zůstal v čele ČSSD dalších sedm let.