Tadeusz Mazowiecki zemřel v pondělí ve věku 86 let, v neděli bude mít ve Varšavě pohřeb.

Bylo to několik opravdu zvláštních měsíců. V Polsku a Maďarsku už vládnoucí komunistické strany ztratily monopol na moc a informace, lidé tam mohli svobodně mluvit, zatímco v Československu KSČ pořád poklici nad hrncem držela.

Z Varšavy a Budapešti přicházely informace o velkých změnách, zatímco tady Vasil Bilak vykládal na jakémsi zasedání, že patří k lidem, kteří se upřímně obávají o osud socialismu v Polsku a Maďarsku.

Přelomový rok 1989 začal svržením staré konzervativní skupiny v čele Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS) a hlavně rozhovory u kulatého stolu, při kterých se v Polsku sešli zástupci režimu generála Wojciecha Jaruzelského se Solidaritou.

Polské stranické a státní vedení bylo první, které pochopilo, že stávající pořádky jsou už neudržitelné a že Moskva nepošle nikam tanky, ať se děje, co se děje, protože doba se změnila a Gorbačov není Brežněv ani Chruščov.

Polské rozhovory u kulatého stolu vedly k volbám, které se někdy označují prazvláštním výrazem polosvobodné. Vládnoucí Polská dělnická sjednocená strana (PSDS) měla totiž v Sejmu zaručen dopředu určitý počet křesel a opravdu pluralitní systém povolila pouze v Senátu.

Taková byla dohoda, která předpokládala, že se věci budou měnit v Polsku postupně. Tyto polosvobodné volby připadly na 4. červen. Datum pozoruhodné tím, že ve stejný den v Pekingu čínská armáda potlačila protesty studentů a dělníků na náměstí Tchien An-men a zabila při tom stovky lidí.

Ve Varšavě ale Lech Walesa a další předáci Solidarity oslavovali. Měli obavy, jak to dopadne, protože vládnoucí strana si uchovala vliv nad hlavními médii a nikdo dopředu nevěděl, jak se polský volič zachová po téměř čtyřech desítkách let života v reálném socialismu.

Výsledek z pohledu Solidarity a odpůrců režimu předčil očekávání. Získala 161 míst v Sejmu. Téměř všechna, na která kandidovala. A v Senátu 99 křesel ze stovky.

Nelze zapomenout na tvář tehdejšího zpravodaje Československé televize ve Varšavě, s jakou tento výsledek oznamoval. Nejistou a prozrazující rozpaky, jak má vlastně celou věc komentovat.

Strana prohrála na celé čáře a byl to jasný signál, že východní blok už nebude takový jako předtím. Obzvláště poté, když se sestavením vlády neuspěli dosavadní premiér Mieczyslaw Rakowski ani generál Czeslaw Kiszczak, který se sice podílel na dohodě u kulatého stolu, ale v době vyhlášení výjimečného stavu a rozprášení Solidarity v prosinci 1981 byl ministrem vnitra…

Jaruzelski se tak rozhodl pověřit sestavením nové vlády člověka z druhé strany. Byl jím Tadeusz Mazowiecki. Dlouholetý bojovník proti režimu, aktivista Solidarity, věřící, ale nikoliv konzervativní katolík.



24. srpna 1989 byl i komunistickými poslanci potvrzen jako premiér. První nekomunistický na východ od železné opony po čtyřech desítkách let.

Toto historické označení už s ním navždy zůstane. I po jeho pondělní smrti ve věku šestaosmdesáti let.

Když se řekne Mazowiecki, vždy bude následovat: První nekomunistický předseda vlády ve východní Evropě od konce čtyřicátých let.

„Věřím, že Bůh nám pomůže učinit první kroky na cestě, která se před námi otevírá,“ prohlásil nový premiér po hlasování, kterým dostal důvěru.

Má-li se hledat osoba, která je symbolem změn roku 1989, pak by jí měl být Mazowiecki. Komunisté si sice v rámci dohod podrželi křesla ministrů obrany a vnitra (ministrem vnitra zůstal Kiszczak), ale třeba ekonomické resorty dostala opozice.

Připomeňme si, že jen tři dny předtím zásahové jednotky SNB rozháněly v centru Prahy obušky a vodními děly demonstraci u příležitosti výročí invaze 21. srpna 1968…

Mazowiecki nebyl premiérem dlouho. Jen do listopadu 1990. Ale přesto toto nedlouhé období patří k nejdůležitějším v moderních polských dějinách. Začala sice bolestivá, ale nutná šoková terapie, která Polsko a pak i ostatní státy východního bloku nasměrovala k tržní ekonomice.

Bolestivé to tehdy pro Poláky opravu bylo. Inflace v roce 1989 činila dnes neuvěřitelných 640 procent, mnohonásobně se zvýšily ceny mléčných výrobků, masa a všech základních potravin. Co ale nechybělo, byla tehdy víra většiny Poláků v lepší budoucnost.

„Hledám svého Ludwiga Erharda,“ pronesl tehdy Mazowiecki v narážce na západoněmeckého ministra hospodářství, který byl architektem obnovy ekonomiky zničené válkou (tato slova Mazowieckému přisuzuje britský novinář Timothy Garton Ash ve své knize The Magic Lantern, která zůstává dodnes nepřekonaným svědectvím o roce 1989 ve střední Evropě).

Svého Erharda našel v ekonomovi Leszku Balcerowiczovi, který do konce roku připravil plán, jak Polsko postavit na nohy. 17. prosince ho Sejm schválil a země už skutečně vykročila do úplně jiné éry.

Mazowiecki neurčoval osudy Polska dlouho, ale v důležité chvíli neváhal převzít zodpovědnost a to z něj učinilo velkého politika, přestože vládl krátce. Jen do ledna 1991.

Byl kritizován částí opozice, že vede kompromisní vlády a že volby roku 1989 byly jen částečně svobodné. Kritiku odmítal, protože razil názor, že cesta ven z komunismu v polském případě musí být postupná a vést přes jednací stůl.

V polemice s Adamem Michnikem, šéfem Gazety Wyborczy a rovněž dlouholetým aktivistou Solidarity, Mazowiecki napsal: Každý z nás se může mýlit v postoji k těžkým rozhodnutím současné chvíle. Omyly nepřinášejí nikomu žádnou újmu. Představivost znamená v politickém myšlení a činnosti velkou sílu. To, co bude dobré zítra, může být dnes špatné. Ale představivost vede k budoucnosti.“

Vystudovaný právník byl politicky aktivní ještě v dobách doznívajícího stalinismu. V roce 1957, kdy mu bylo třicet let, založil ve Varšavě Klub katolické inteligence. Později pracoval v katolických časopisech, v roce 1980 se zapojil do Solidarity ve stávkovém hnutí.

Patřil k těm, na které represe po vyhlášení výjimečného stavu dopadly nejtvrději. Režim jej internoval v táboře Jaworze, kde platil mimořádně přísný režim a vězni spolu ani nesměli mluvit.

Později vypověděl, že se s jinými internovanými domlouval posunky a dohodli se na tom, že budou ve stejný čas zpívat písně a modlitby.

„Tyto hymny a modlitby nám daly sílu k tomu, abychom přežili v době, kdy jsme nevěděli o svých drahých, rodinách a přátelích. Museli jsme se snažit vlastním úsilím zachránit to nejcennější, totiž naději.“

Mezi zásluhy Mazowieckého bychom měli přičíst také jeho snahu o polsko-německé usmíření. Celý svět obletěly záběry společné mše za válečné oběti, na které seděli na vysokých židlích vedle sebe v roce 1990 Mazowiecki a západoněmecký kancléř Helmut Kohl.

Polský premiér byl v úsilí překonat tíživé dědictví vztahů s Němci úspěšnější než Václav Havel, jehož slova o křivdách na sudetských Němcích na začátku roku 1990 v české společnosti narazila na odpor…

Jako politický epitaf by mohl mít Mazowiecki na pomníku vytesána slova, která pronesl na jaře 1989 po skončení dohod u kulatého stolu. „Nedokážu říci, že jsem s dohodami spokojen, protože spokojen budu teprve tehdy, až budou spokojení lidé v Polsku.“

Publikováno v deníku Insider.