Rozumné slovo nového ministra
Nový ministr Jiří Dienstbier promluvil v prvních hodinách svého úřadování jasně.
První věc, kterou chce udělat, je dosáhnout zrušení takzvané Klausovy výjimky z Lisabonské smlouvy.
Je to až neobvyklé, že si nějaký ministr stanoví krátkodobý cíl, který jednoznačně pojmenuje, a bude tak dobře vidět, zda uspěl, či nikoliv.
Vládám se dává obvykle sto dní hájení, což by se možná mělo vztahovat nejenom na kritiku, ale i na pochvaly. Přesto si dovolím Dienstbierovo první rozhodnutí pochválit.
Trapnou záležitost, která vystavila Českou republiku v Evropě po právu pochybám o tom, zda země, obklopená ze všech čtyř světových stran členskými zeměmi Evropské unie, do ní vůbec sama patří.
Václavu Klausovi tehdy šlo údajně o to, aby zabránil možným majetkovým nárokům sudetských Němců a prolomení Benešových dekretů. Někteří jeho stoupenci mu tleskali za to, že podmínil podpis Lisabonské smlouvy vyjmutím České republiky z ratifikace listiny základních práv EU, která se dotýká kromě jiného sociální oblasti.
Český prezident otálel s podpisem Lisabonské smlouvy jako poslední. V říjnu 2009 výjimku schválil summit Evropské unie. Se skřípěním zubů, hlavně aby byl od otravných Čechů už pokoj.
Otálením s podpisem Klaus natahoval nervy mnoha evropských politiků k prasknutí, za připomenutí stojí památná věta Nicolase Sarkozyho „Nevím, co se v Praze děje.“
A spojením přijetí výjimky s ratifikací vstupu Chorvatska do Evropské unie si Praha rozhodně nenaklonila zemi, se kterou nás mnohé spojuje. Ještě letos v létě na semináři těsně před vstupem Chorvatska do EU jeho velvyslanec neopomněl zdůraznit, že problém s Klausovou výjimkou a českou ratifikací přístupové smlouvy s Chorvatskem „nás přechodně znejistěl.“
S časovým odstupem jak od samotné výjimky, tak úřadování Václava Klause asi můžeme říci, že šlo hlavně o to, dát celé EU najevo, co si o ní , že šlo hlavně o to dát celé EU najevo, co si o ní tehdejší český prezident myslí, a hlavně o to, aby se o tom co nejvíce psalo a mluvilo.
Nepovedený divadelní kus, který neposloužil nikomu kromě ega bývalého prezidenta České republiky, patří tam, kam jej chce nasměrovat Dienstbier. Mezi stohy zapomenutých složek, které dávno neplatí a archivují se jen z povinnosti.
Zajímavé bude sledovat, přijde-li nějaká reakce Miloše Zemana. Benešovy dekrety jsou přece i jeho oblíbené téma.
První věc, kterou chce udělat, je dosáhnout zrušení takzvané Klausovy výjimky z Lisabonské smlouvy.
Je to až neobvyklé, že si nějaký ministr stanoví krátkodobý cíl, který jednoznačně pojmenuje, a bude tak dobře vidět, zda uspěl, či nikoliv.
Vládám se dává obvykle sto dní hájení, což by se možná mělo vztahovat nejenom na kritiku, ale i na pochvaly. Přesto si dovolím Dienstbierovo první rozhodnutí pochválit.
Trapnou záležitost, která vystavila Českou republiku v Evropě po právu pochybám o tom, zda země, obklopená ze všech čtyř světových stran členskými zeměmi Evropské unie, do ní vůbec sama patří.
Václavu Klausovi tehdy šlo údajně o to, aby zabránil možným majetkovým nárokům sudetských Němců a prolomení Benešových dekretů. Někteří jeho stoupenci mu tleskali za to, že podmínil podpis Lisabonské smlouvy vyjmutím České republiky z ratifikace listiny základních práv EU, která se dotýká kromě jiného sociální oblasti.
Český prezident otálel s podpisem Lisabonské smlouvy jako poslední. V říjnu 2009 výjimku schválil summit Evropské unie. Se skřípěním zubů, hlavně aby byl od otravných Čechů už pokoj.
Otálením s podpisem Klaus natahoval nervy mnoha evropských politiků k prasknutí, za připomenutí stojí památná věta Nicolase Sarkozyho „Nevím, co se v Praze děje.“
A spojením přijetí výjimky s ratifikací vstupu Chorvatska do Evropské unie si Praha rozhodně nenaklonila zemi, se kterou nás mnohé spojuje. Ještě letos v létě na semináři těsně před vstupem Chorvatska do EU jeho velvyslanec neopomněl zdůraznit, že problém s Klausovou výjimkou a českou ratifikací přístupové smlouvy s Chorvatskem „nás přechodně znejistěl.“
S časovým odstupem jak od samotné výjimky, tak úřadování Václava Klause asi můžeme říci, že šlo hlavně o to, dát celé EU najevo, co si o ní , že šlo hlavně o to dát celé EU najevo, co si o ní tehdejší český prezident myslí, a hlavně o to, aby se o tom co nejvíce psalo a mluvilo.
Nepovedený divadelní kus, který neposloužil nikomu kromě ega bývalého prezidenta České republiky, patří tam, kam jej chce nasměrovat Dienstbier. Mezi stohy zapomenutých složek, které dávno neplatí a archivují se jen z povinnosti.
Zajímavé bude sledovat, přijde-li nějaká reakce Miloše Zemana. Benešovy dekrety jsou přece i jeho oblíbené téma.