Skoro všechny národy a země někdy žehrají na svůj osud a na neštěstí, která je potkala.

Málokdo ale na to má takové právo jako Ukrajinci. Když nepůjdeme dál do historie, tak jen za posledních sto let, co na ně všechno spadlo.

Potlačovaní ukrajinštiny na začátku století, pak po roce 1917 několik let občanské války, chaosu, řádění ozbrojených skupin a hladomoru. Na západě polská vláda s programem Ukrajince polonizovat, na východě bolševický sovětský režim.

Násilná kolektivizace, hladomor vyvolaný Stalinem, kterému padlo na začátku třicátých let za oběť pět až sedm milionů lidí. Znovu potlačování ukrajinské identity, masové popravy a posílání obyvatel do Gulagů.

Pak roky 1941 až 1944. Málokde byla druhá světová válka tak brutální a krvavá jako na Ukrajině.

Po válce sovětský zábor západní Ukrajiny a desetiletí života v SSSR. V roce 1986 přichází černobylská katastrofa.

V roce 1991 se samostatná Ukrajina vyloupla v žalostném hospodářském stavu. Ukrajinci vyjíždějí za prací, kam se jen dá. Rodiny se rozdělují, aby ti, co jsou doma, měli na živobytí.

Privatizace v devadesátých let přenesla majetek do rukou skupiny oligarchů a politiků-byznysmenů. O rozvoji, srovnatelném alespoň se střední Evropou, se Ukrajincům mohlo leda zdát.

Naděje, spojované s oranžovou revolucí v roce 2004, se nesplnily. Hlavní protagonisté vzpoury proti zfalšovaným výsledkům voleb se rozhádali a výsledkem byl návrat Janukovyče a jeho klanu, charakterizovaný korupcí a podřízením justice zájmům vládnoucí elity.

Pak další roky jeho vládnutí, které vyvrcholily masakrem v centru Kyjeva a úprkem prezidenta za hranice.

Teď hrozí Ukrajině totální hospodářský rozvrat a bankrot a navíc Rusko zabírá Krym. A kdo ví, zda to tím skončí.

A k tomu všemu ještě někteří Evropané – například Václav Klaus – označují Ukrajinu za něco umělého, co by vlastně nemělo být.

Co proboha Ukrajinci komu udělali, že si zasloužili a zasluhují takový osud?