Wojciech Jaruzelski zemřel v devadesáti letech.

Komunista, voják, velitel krvavých operací proti opozici v letech 1970 a 1981. Ale nakonec i muž, který v létě 1989 pochopil, že dál už to nejde a podílel se na pohřbení toho, za co celý život bojoval.

V srpnu 1968 jako ministr obrany velel polským vojákům, kteří okupovali Československo. Později v rozhovoru pro Českou televizi prohlásil, že invaze ho celý život trápila a omluvil se za svůj podíl na tehdejších událostech.

Omlouvat se ale měl spíše Polákům.

Krátce před Vánocemi 1970 polská vláda zvýšila ceny základních potravin o šestatřicet procent. Vyvolala tím obrovské protesty, které vedly ke krveprolití. Skoro šedesát tisíc vojáků nasadila armáda pod vedením ministra Jaruzelského k potlačení nepokojů hlavně na pobřeží Baltu. V Gdyni vojáci zastřelili desítky lidí a tajně je pohřbili.

Nepokoje stály funkci stranického šéfa Wladyslawa Gomulku, Jaruzelski se udržel.

V červnu 1976 i Gomulkův nástupce Edward Gierek musel zvednout ceny potravin, tentokrát až o šedesát procent. Lid reagoval po svém. Vypálil několik kanceláří PSDS a k nejslavnějším akcím patří blokáda železnice, která zastavila rychlíky a nákladní vláky na trase mezi Sovětským svazem a NDR. Zvýšení cen tak polská vláda raději odvolala. O to hůře se krize projevila později.

Na konci roku 1979 už polský zahraniční dluh činil v přepočtu hrozivých sedmnáct miliard dolarů a zásobování polských obchodů se přitom zhoršovalo. V červenci 1980 kabinet ohlásil další zdražení a přiznal, že Polská lidová republika je blízko bankrotu namísto blahobytu, který rolníkům a dělníkům léta slibovala. Tentokrát už se Poláci nenechali přemluvit sliby. Stávkovali po celé zemi, nejaktivněji znovu na Baltském pobřeží.

14. srpna 1980 vstoupili do časově neomezené stávky tisíce zaměstnanců loděnic V.I. Lenina v Gdaňsku, jejich vůdcem se stal do té doby neznámý elektrikář Lech Walesa. Ačkoliv vzpoury a stávky Polsko znalo už dříve, tentokrát se komunisté poprvé ocitli v situaci, kdy jim mohlo jít i o samotné setrvání u moci.

Polská moc váhala s úderem na Solidaritu a celé protestní hnutí, vědomi si jeho síly, v Kremlu nepochybovali o tom, že jediným řešením je síla. Sověty znepokojovala v Polsku řada věcí. Vždy jim vadilo, že na rozdíl od jiných komunistických zemí polské zemědělství nebylo zcela kolektivizováno, zachovali se tam ve větším počtu soukromí pěstitelé a farmáři. To Leonida Brežněva rozčilovalo, protože v tom viděl zásadní rozpor s marxisticko-leninskou teorií a Polákům často předhazoval, že by to měli napravit.

K nevoli Brežněva podepsala polská vláda na přelomu srpna a září 1980 se Solidaritou dohodu, ve které jí uznala jako legální odborovou organizaci. Z archívů je známo, že sovětské politbyro několikrát diskutovalo situaci během září a října. 29. října Brežněv konstatoval, že v Polsku je „kontrarevoluce v plném proudu“ a Gromyko prohlásil: „Nemůžeme ztratit Polsko a dopustit tam kontrarevoluci, když tam během války zahynulo 600 tisíc našich vojáků.“ Podobně jako v Československu se tak vrátil známý motiv. Že Moskva nepřipustí pro ni nepříznivý vývoj nikde, kam za války vstoupila Rudá armáda.

5. prosince 1980 se uskutečnila v Moskvě schůzka Varšavské smlouvy. Brežněv plísnil polskou delegaci, že ji dávno upozorňoval na neřešené ekonomické problémy. Že půjčky na Západě nutně musely vést ke krizi. Východoněmecký lídr Erich Honecker víceméně vyzval k ozbrojené intervenci a postěžoval si, že Polsko nedodržuje smluvené dodávky uhlí do NDR. Gustáv Husák prohlásil, že stejně jako v Maďarsku roku 1956 a Československu 1968 chtějí kontrarevoluční síly vytrhnout jednu zemi ze socialistického tábora. PSDS vyzval, aby situaci neprodleně řešila. Rok 1981 začal hrozbou generální stávky, vyhlášené Solidaritou. Ale dohoda mezi vládou a odborovým hnutím ji 30. března na poslední chvíli oddálila. V Moskvě nervozita stoupala.

Brežněv dal souhlas k mimořádné schůzce mezi osmi očima. V Brestu na sovětské straně hranice s Polskem (dnes je to bělorusko-polská hranice) se 5. dubna setkali na odlehlém místě ministr obrany SSSR Dmitrij Ustinov a hlava KGB Jurij Andropov se svými polskými partnery. Premiérem a zároveň ministrem obrany Jaruzelským a prvním tajemníkem PSDS Stanislawem Kaniou. Jaruzelski vzpomínal, že měl strach, zda nebude někde internován jako Alexander Dubček v srpnu 1968. Z Moskvy polská dvojice cestovala v neoznačeném sovětském letadle. Z letiště v Brestu je dál vezla volha bez poznávací značky. Samotná schůzka trvala mnoho hodin hluboko do noci. Jaruzelski si odnesl dojem, že Sověti nakonec pošlou do Polska své tanky, pokud jeho režim nedokáže moc udržet. Alespoň to sám tvrdil a dodnes ospravedlňuje vyhlášení výjimečného stavu, rozehnání Solidarity a uvěznění jejich předáků tím, že pokud by to neudělal, došlo by k sovětské invazi. Tedy ke katastrofě.

Je to sporné tvrzení, protože záznamy spolehlivě dokazují, že politbyro v Moskvě ani KGB se nikdy nevyjádřily v tom smyslu, že za těch a těch okolností zajistí pořádek a přežití socialismu v Polsku sovětská armáda. Naopak, na klíčových zasedáních v Kremlu se jak Brežněv, tak Andropov nebo Suslov vyjadřovali v tom smyslu, že intervenci si Sovětský svaz nemůže dovolit. Ekonomicky ani zahraničněpoliticky. Nový americký prezident Ronald Reagan prohlásil, že vpád do Polska by zastavil hospodářskou spolupráci USA a SSSR. Francouzský prezident Giscard D´Estaing a německý kancléř Helmut Schmidt ve společném prohlášení vyzvali Brežněva, aby neposlal do Polska vojáky, protože to by znamenalo konec i mála toho, co ještě zbylo z rozhovorů o odzbrojení a porozumění mezi Východem a Západem.

Svoji roli sehrál i fakt, že sovětské ozbrojené síly už byly nasazené v Afghánistánu a do bitvy na další frontě se nikomu moc nechtělo. Navíc když existoval předpoklad, že Poláci by se bránili se zbraněmi v rukou, na rozdíl od Čechů a Slováků v roce 1968. Jaruzelski tvrdí, že Kreml ho záměrně nechával v nejistotě ohledně toho, zda zasáhne vojensky a tím ho chtěl dotlačit k vyhlášení výjimečného stavu a rozdrcení Solidarity vlastními silami. Žádné důkazy pro ani proti nejsou, takže nevíme, zda polskému generálovi mámě či nemáme věřit.

Jaruzelski 11. října 1981 vystřídal Stanislawa Kaniu ve funkci první tajemníka Polské sjednocené dělnické strany a nakumuloval tak už tři funkce, protože byl zároveň předsedou vlády a ministrem obrany. Vládní křesla postupně obsadili armádní důstojníci. Vojáci usedli například do křesel ministra vnitra, spojů nebo průmyslu. Větší vliv v politbyru PSDS získal bývalý ministr zahraničí a konzervativní stalinista Stanislaw Olszowski, který naléhal už delší dobu na potlačení Solidarity a byl Brežněvovi nejbližším člověkem v polském vedení.

Jaruzelski žádal SSSR o hospodářskou pomoc, která by zabránila totálnímu krachu. Chtěl dodávky ropy, obilí, železné rudy i masa. Přísliby pomoci dostal, přestože v samotném Sovětském svazu byl tehdy masa na trhu zoufalý nedostatek, jako ale ostatně skoro všeho. 10. prosince 1981 na schůzi sovětského politbyra znovu padlo už dříve přijaté rozhodnutí, že za žádných okolností sovětská armáda nevstoupí do Polska, a že – řečeno slovy šéfideologa Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Suslova – polští soudruzi si musí pomoci sami. Tak se také o dva dny později stalo.

Začala Operace X, jak ji Jaruzelski nazval. Po půlnoci armáda uzavřela letiště i pozemní hranice, přerušila telefonní spojení, na důležitých místech rozestavěla tanky a speciální zásahové oddíly ZOMO, vyhlášené svojí bezpříkladnou brutalitou při potlačování nepokojů. Policie obklíčila sídlo Solidarity v Gdaňsku i tamní hotel Metropol, kde řada předáků hnutí bydlela. Ve dvě ráno 13. prosince 1981 začalo masové zatýkání a během několika hodin Solidarita de facto přestala existovat. Walesu internovali ve vile u Varšavy a několik měsíců drželi v domácím vězení. Nikdo nekladl odpor, který v dané situaci neměl smysl. Pro opozici byl 13. prosinec tvrdým procitnutím, protože se ukázalo, že komunistický režim má stále dost sil, aby přežil. Že dojem o jeho slábnutí během dvou uplynulých let byl více přáním než realitou. Druhý den večer i Československá televize vysílala ze záznamu zasedání nově ustaveného Zvláštního výboru národní záchrany. Bylo mi tehdy dvanáct a pamatuji si, jak kdosi hovořil na tribuně a opodál seděl zamračený Jaruzelski v uniformě a s tmavými brýlemi. Nebylo mu vidět do očí a hlavou kýval nahoru a dolů. Mým tehdejším pohledem dvanáctiletého z něj šel strach a mráz po zádech.

Následovalo dalších osm let mizérie, ze které vyčnívá v roce 1984 brutální vražda katolického kněze Jerzyho Popieluszka pracovníky tajné policie. Jaruzelski tvrdil, že čin neschválil a nevěděl o něm.

Pozoruhodné je, že podle průzkumů většina Poláků Jaruzelského verzi o tom, že výjimečným stavem zachránil Polsko před sovětskou invazí, dnes věří. Postavili se za něj i ti, které v osmdesátých letech věznil. Lech Walesa nebo Adam Michnik. Rodinám obětí výjimečného stavu se generál omluvil, odpovědnost vzal na sebe.

Na krakovském Wawelu – kde jsou pohřbeni významné osobnosti polských dějin – ostatky Jaruzelského jistě nespočinou. Ale pohled Poláků na něj asi nebude až tak odmítavý, jaký byl v prosinci před třiatřiceti lety. Na Jaruzelského se většina z nich nedívá tak kriticky jako Češi na Husáka.