Před rokem začal konflikt na východě Ukrajiny a je tomu právě rok, kdy jsem ze své tehdejší cesty po Doněcké a Luhanské oblasti publikoval fotoblog, nazvaný Taková je před(válečná) Ukrajina.

Na Ukrajinu jsem se vrátil v září, těsně před uzavřením prvního příměří. A minulý týden znovu. Mezitím zemřelo šest tisíc lidí, dva miliony jich z oblasti uprchly a ti, co zůstávají, žijí v obavách, co bude dál.

Po roce by se chtělo nazvat blog Taková je (po)válečná Ukrajina. Ale nedovolím si tvrdit, že předložka – byť v závorce – je na správném místě a už je po všem.

Toto je vypálená budova banky Privat Bank v Mariupolu. Zakrývá ji plachta s malbou originální platební karty. Pobočka banky vzala za své při bojích mezi separatisty a zastánci Ukrajiny loni v květnu. Privat Bank patří oligarchovi Ihoru Kolomojskému, který z podstatné části financuje prapory Donbas, Azov a Ajdar.



Pozornost se obvykle soustředí na okolí Doněcka a Mariupolu. Tím spíš jsem se chtěl vydat na takzvanou severní frontu. Zejména do míst, kde se stýkají hranice Ukrajiny, Ruska a takzvané Luhanské lidové republiky, vyhlášené separatisty (na mapě je znázorněna červenou šipkou moje cesta).



Vesnice tady na jaře obsadili separatisté, ale ukrajinská armáda a dobrovolnický prapor Ajdar je v létě dobyly zpět. Linie se ale zastavila severně od Luhansku, půlmilionovou metropoli této nejvýchodnější oblasti Ukrajiny už prokyjevské síly dobýt nedokázaly.

"Dva týdny jsme proti přesile drželi pozice, ale nepřišla žádná podpora. Naopak, dostali jsme příkaz ustoupit,“ říká s hořkostí bojovník druhé roty praporu Ajdar Saša. Rota sídlí ve městě Ščastje, kde kromě jiného spolu s vojáky ukrajinské armády hlídá uhelnou elektrárnu Luganska TES.

Ajdar patří mezi největší dobrovolnické prapory, vedle praporů Donbas a Azov. Zatímco Donbas působí hlavně kolem Doněcka a Azov na jihu u Mariupolu, bitevním polem Ajdaru je sever.

Základnu tvoří bývalá policejní škola. Mezi dobrovolníky jsou i ženy.

Osmnáctiletá Soňa Noviková přijela před rokem z Kyjeva. Vedle řady jiných věcí mi řekla, že její babička žije v Rusku a ty, kteří bojují za Ukrajinu, považuje jako značná část Rusů za banderovce a fašisty. Jedna z mnoha rodin, které válka rozdělila.



Mnoho bojovníku Ajdaru se nechtělo fotografovat. Příbuzné mají na území separatistů a nechtějí riskovat, aby se jim něco stalo.

Ze života druhé roty: jídelna, prádelna, šatny.







Kaplan otec Jurij vybudoval na základně malý chrám. Má v něm například příručku, nazvanou Duchovní neprůstřelná vesta vojáka.



V autě se Sašou a dalšími bojovníky Ajdaru na cestě podél frontové linie. Ajdarovci nikdy nevyrážejí sami, vždy ozbrojení a ve skupině. „Ti na druhé straně vypisují odměny za naše hlavy,“ říká Saša.



Poslední ukrajinský "blokpost“ na okraji Ščastje. Za ním je území nikoho a pak „Luhanská lidová republika“.



U města Stanycja Luhanska – už dost blízko ruské hranice – je v lese ukrytá jednotka ukrajinské armády pod vedením důstojníka, který si říká kapitán Žolík. Velí několika desítkám mužů, přespávají v podzemních zemljankách, vyztužených dřevem.





Připomíná to částečně partyzány ve druhé světové válce a částečně skautský tábor.











Mají i těžkou techniku, sledují také pohyb nepřítele. Pod zemí Žolíkovi skvěle funguje připojení na internet. Sleduje na něm záběry z bezpilotních letounů v okolí Stanycje Luhanske.



Oblast kolem města je z velké části zaminovaná a zničená bombardováním raket Grad. Takto vypadá les, kam Grady často dopadají.







Stanycja Luhanska je z velké časti zničená, mnoho lidí odtud odešlo. Takto vypadá mnoho domů v městečku. Vojáci, kteří zde slouží, městu říkají Stalingrad.



Takto vypadá dům, který obyvatelé už stihli opravit tak, aby se v něm znovu dalo bydlet.



Kus rakety.



Ve Ščastje stojí velká uhelná elektrárna, která zásobuje i území separatistů.

Několikrát ji ostřelovali. Stopy jsou viditelné na mnoha místech. Nicméně není v zájmu nikoho ji zničit. Ajdar prý ztratil kolem ní mnoho lidí, vevnitř hlídají ukrajinští vojáci.












Pohled z elektrárny na druhý břeh řeky Sivernyj Doněc, kde už mají pozice separatisté.



Na jihu jsou na tom nejhůře obyvatelé vesnic východně od Mariupolu. Ze Sartany podle místních ukrajinská armáda odpalovala Grady na separatisty. Ti odpovídali stejně, ale rakety dopadly na domy a zahrady.

Někde jakž takž opravili střechy, ale místo skel jsou v oknech igelity.



Důchodce Kolja ukazuje, jak mu střela rozryla zahradu. Sám prý sotva vyvázl živ, jedna z raket zasáhla garáž. Dopadnout o pár metrů dál, schytal to v ložnici. Bombarduje se nejvíce v noci, říká.



V centru Mariupolu se nestřílí, ale na okrajích lidé výbuchy slyší. V obavách z toho, co bude, pokud separatisté zaútočí nebo pokud se prostě boje přenesou do města, i tady obyvatel ubylo. Zdání normálního života pomáhá udržet místní divadlo. Existuje už od roku 1878.



„Budeme hrát, dokud to půjde, jakkoliv je to těžké. Lidé hledají nějaký únik, tady ho mají,“ říká režisérka Anželika Dobrunová.



Část hereckého souboru pocházela z Krymu a před začátkem loňské sezóny odešla. Divadlo pokračuje s menším počtem herců. "Nemůžeme takto žít donekonečna. V Mariupolu se musí síly převrátit buď na jednu, nebo na druhou stranu. Ale nikam se odejít nechystáme," říká herečka Natalja Kvjatkovská.

Divadlo, které hraje výhradně v ruštině, má stále téměř vyprodáno.



Budova radnice je vypálená a zničená po bojích loni v květnu. Zahynuly kolem desítky lidí, separatisté byli poraženi a nepodařilo se jim město ovládnout.



Symbolem změn, které začaly na Majdanu, je bourání Leninových soch. Začalo v Kyjevě, ale přeneslo se i na východ. Jedna z největších Leninových soch na světě vůbec stála v Charkově. Už není.



V Berďjansku na pobřeží Azovského moře sundali Vladimira Iljiče teprve letos v lednu. Z torza udělali „památník osvobození Berďjansku od symbolů totality“.



V Kramatorsku na začátku týdne ještě stál tento „poukrajinštělý“ modro-žlutý Lenin. Na konci týdne přišla zpráva, že ho už i tady odnesli.



Ačkoliv názory obyvatel východoukrajinských měst na separatisty se různí (někteří je podporují), Kyjev na billboardech vyzývá k bdělosti a k nahlášení takzvaných „separů“ příslušným úřadům. Těm, kteří pracují pro nepřátelskou stranu, hrozí vězení.



Na závěr alespoň něco málo pozitivnějšího. Kuriozita z města Berďjansk. Nákladní vlaky tady jezdí po pobřežní promenádě. Své kouzlo to, myslím, má.