Odpusťme Iráku dluh
Pořádně spocený stál dnes v evidentně úmorném vedru před kamerou televize CNN irácký ministr zahraničí Hošjár Zebarí.
S politiky z okolních i vzdálenějších zemí se sešel v tradiční summitové lokalitě: v egyptském Šarm aš-Šajchu na jihu Sinaje. Bašta potápěčů a milovníků nepříliš nákladné dovolené se zase jednou stala na několik hodin metropolí Blízkého východu.
Potit se iráčtí politici na schůzce budou možná i obrazně.Chtějí totiž požádat svět, aby jejich zemi odpustil dluhy a pomohl jí tak postavit se ekonomicky na nohy.
A dluhy nadělal Saddám Husajn pořádné. Potřeboval především financovat armádu na války v Íránu a Kuvajtu, i na jiné účely si napůjčoval u přátel, kde mohl.
Kromě jiných také v Československu. Když ho nynější bagdádský režim poslal vloni den před Silvestrem na onen svět, kromě řady dalších věcí po něm zdědil i dluh vůči Praze ve výši 2,6 miliardy korun. Alespoň to tvrdí naše Ministerstvo financí.
Česká vláda by se měla odhodlat ke gestu a Iráčanům tento dluh odpustit. Bylo by to alespoň něco málo, co můžeme pro zemi v tak zoufalém stavu udělat.
V Iráku jsem byl dvakrát. Poprvé ještě v dobách Saddáma Husajna, podruhé po jeho pádu, kdy se teror a násilí už rozjížděly na plné obrátky.
Málokdo mi to věří, ale o „obyčejných“ Iráčanech“ nemohu po svých zkušenostech říci téměř nic špatného. Většina lidí, s nimiž jsem se tam setkal, byla příjemná, srdečná, pohostinná, vtipná. Zkrátka normální.
Představte si, že bagdádští taxikáři trvají na tom, že za jízdu přesně vrátí drobné. Recepční z hotelu nechce žádné peníze za to, že schůzku hosta organizuje ze svého soukromého mobilu.
Číšníci, prodavači i policisté se chovají k cizinci jako k hostovi, kterému je třeba vyjít vstříc. A s angličtinou v Bagdádu pochodíte většinou lépe než v Praze.
Chápu, že pro lidi, kteří znají Irák je ze scén, které dnes plní televizní zprávy a novinové titulky, je to něco nepředstavitelného a asi si ťukají na hlavu. V záplavě šílených informací z této země se ale holt normální Iráčané poněkud ztrácejí.
Nemělo by být přáno nikomu, aby prožil to, co velká část Iráčanů v posledním čtvrtstoletí. Dlouhá válka s Íránem,pak další konflikt kvůli Kuvajtu, tvrdé sankce OSN. To vše doprovázené surovostí Saddámova režimu.
A nyní už čtyři roky v podstatě další válka, při níž nikdo netuší, zda se dožije večera.
Právě kvůli takovým a podobným lidem by bylo fajn kdyby Iráčané – a dovolte mi parafrázovat Karla Kryla – nemuseli rýt držkama v zemi ještě hlouběji než je nutné.
Odpustit dluh je přece maličkost. My dramaticky nezchudneme, oni dramaticky nezbohatnou.
Bez ohledu na to, co si kdo myslí o americké invazi, Bushovi a tak dále a tak podobně přece není v zájmu žádného soudného člověka, aby se krize v Iráku ještě zhoršovala a přibývaly další tisíce mrtvých a zmrzačených.
(Podotýkám, že pomatence, kteří si v diskusích na internetu libují, že za A) je dobře, když se ti „musulmani mezi sebou řežou“ nebo že za B) „jen ať si to ti Američani vyžerou“ za soudné lidi nepovažuji).
Udělejme jednou výjimku a řekněme jednomu z našich dlužníků, že začínáme znovu od nuly.
S politiky z okolních i vzdálenějších zemí se sešel v tradiční summitové lokalitě: v egyptském Šarm aš-Šajchu na jihu Sinaje. Bašta potápěčů a milovníků nepříliš nákladné dovolené se zase jednou stala na několik hodin metropolí Blízkého východu.
Potit se iráčtí politici na schůzce budou možná i obrazně.Chtějí totiž požádat svět, aby jejich zemi odpustil dluhy a pomohl jí tak postavit se ekonomicky na nohy.
A dluhy nadělal Saddám Husajn pořádné. Potřeboval především financovat armádu na války v Íránu a Kuvajtu, i na jiné účely si napůjčoval u přátel, kde mohl.
Kromě jiných také v Československu. Když ho nynější bagdádský režim poslal vloni den před Silvestrem na onen svět, kromě řady dalších věcí po něm zdědil i dluh vůči Praze ve výši 2,6 miliardy korun. Alespoň to tvrdí naše Ministerstvo financí.
Česká vláda by se měla odhodlat ke gestu a Iráčanům tento dluh odpustit. Bylo by to alespoň něco málo, co můžeme pro zemi v tak zoufalém stavu udělat.
V Iráku jsem byl dvakrát. Poprvé ještě v dobách Saddáma Husajna, podruhé po jeho pádu, kdy se teror a násilí už rozjížděly na plné obrátky.
Málokdo mi to věří, ale o „obyčejných“ Iráčanech“ nemohu po svých zkušenostech říci téměř nic špatného. Většina lidí, s nimiž jsem se tam setkal, byla příjemná, srdečná, pohostinná, vtipná. Zkrátka normální.
Představte si, že bagdádští taxikáři trvají na tom, že za jízdu přesně vrátí drobné. Recepční z hotelu nechce žádné peníze za to, že schůzku hosta organizuje ze svého soukromého mobilu.
Číšníci, prodavači i policisté se chovají k cizinci jako k hostovi, kterému je třeba vyjít vstříc. A s angličtinou v Bagdádu pochodíte většinou lépe než v Praze.
Chápu, že pro lidi, kteří znají Irák je ze scén, které dnes plní televizní zprávy a novinové titulky, je to něco nepředstavitelného a asi si ťukají na hlavu. V záplavě šílených informací z této země se ale holt normální Iráčané poněkud ztrácejí.
Nemělo by být přáno nikomu, aby prožil to, co velká část Iráčanů v posledním čtvrtstoletí. Dlouhá válka s Íránem,pak další konflikt kvůli Kuvajtu, tvrdé sankce OSN. To vše doprovázené surovostí Saddámova režimu.
A nyní už čtyři roky v podstatě další válka, při níž nikdo netuší, zda se dožije večera.
Právě kvůli takovým a podobným lidem by bylo fajn kdyby Iráčané – a dovolte mi parafrázovat Karla Kryla – nemuseli rýt držkama v zemi ještě hlouběji než je nutné.
Odpustit dluh je přece maličkost. My dramaticky nezchudneme, oni dramaticky nezbohatnou.
Bez ohledu na to, co si kdo myslí o americké invazi, Bushovi a tak dále a tak podobně přece není v zájmu žádného soudného člověka, aby se krize v Iráku ještě zhoršovala a přibývaly další tisíce mrtvých a zmrzačených.
(Podotýkám, že pomatence, kteří si v diskusích na internetu libují, že za A) je dobře, když se ti „musulmani mezi sebou řežou“ nebo že za B) „jen ať si to ti Američani vyžerou“ za soudné lidi nepovažuji).
Udělejme jednou výjimku a řekněme jednomu z našich dlužníků, že začínáme znovu od nuly.