V roce 2004 Česká republika vstoupila do EU. Nutno říct, že v roce 2004 jsem byl k EU skeptický. Bál jsem se, co to přinese, bál jsem se, že to bude další „kolonizace“ a všech těch „vlivů zvenčí“.

O politice jsem toho tehdy moc nevěděl, ale být „zase součástí něčeho“ znělo trochu děsivě. Nicméně, jako země, jsme chtěli být součástí Evropy a mít možnost ovlivňovat dění v Evropě a vstupem do EU se nám tato možnost naskytla. A teď jsem upřímně rád, že jsme se v roce 2004 stali součástí EU.

Samozřejmě důvody nejsou jen to, že si myslím, že z členství v EU více profitujeme než tratíme jako stát, ale i z osobních důvodů. Cestování jen „na občanku“, když letím a za normálních okolností téměř neexistující pozemní hraniční kontroly, jistě patří mezi ně. Ještě si pamatuju fronty na hranicích a čekání, někdy i diskuze s pohraničníky a to i mezi Českou republikou a Slovenskem, když jsme se rozdělili na dva státy. A nemluvě vůbec o tom, že jsem mohl studovat v několika různých státech a ještě na to mít stipendium a následně jsem i pracoval v zahraničí a to aniž bych musel zařizovat povolení nebo pracovní víza. Prostě jsem se jeden den rozhodl a druhý odjel. A to doslova.

Postoj českých politiků
Bohužel vývoj posledních let a postoj především předních českých politiků napovídá spíše tomu, že se cítí EU otravováni a o aktivní participaci a snahu měnit EU k lepšímu nemají zájem.
O co ale zájem mají jsou samozřejmě dotace a veškeré peníze, které do České republiky plují. A je důležité připomenout, že Česká republika stále patří mezi čisté příjemce EU, společně s ostatními státy, které vstoupili do EU v roce 2004. Naopak původní státy jako Německo, Francie, Itálie jsou převážně čistými plátci. Toto jednoduše znamená, že Česká republika dostává více než do unijního rozpočtu odvádí a čistý zisk od 2004 byl téměř 900 milard korun. Naproti tomu ony původní státy do unijního rozpočtu více odvádí než z něj dostávají.
Tato situace bude stejná ještě při nejměnším do roku 2027, ale předpokládá se, že Česká republika zbohatne dostatečně na to, aby se v plánovacím období po roce 2028, stala především plátcem. Těžko se to však odhaduje vzhledem ke koronavirové krizi.

Nejde ale pouze o peníze
Členství v EU není ale pouze o penězích a dotacích, ač někdy se zdá, že to je to jediné o co našim politikům jde. Členství nás zavazuje k jistým povinnostem, ale dává nám i možnosti. Na jednu stranu se předpokládá určitá solidarita v rámci EU, kterou Česká republika zatím snad nidky neprojevila. Ať už se to týká pomoci během uprchlické krize, kdy Babiš jako mantru neustále opakoval, že uprchlíkům se musí pomáhat v jejich zemi, nebo solidaritu s vakcínami proti COVIDU-19. Na druhou stranu, pokud by Česká republika měla zájem, tak může na EU i působit.

Již za rok bude Česká republika předsedat EU. Nicméně se zdá, že to naše politiky nechává v klidu. Jednání se účastní nejmíň ministrů ze všech států, kteří EU předsedaly nebo budou předsedat. Mezi květnem 2020 a květnem 2021 se konalo 97 zasedání Rady EU a čeští ministři se účastnili pouze 40 z nich. Oproti tomu švédští ministři se účastnili téměř všech. A například ministryně spravedlnosti, Marie Benešová, se neúčastnila jediného jednání, jakoby měla pocit, že resort spravedlnosti nepotřebuje žádné konstruktivní podněty ze zahraničí. Nejvíce se schůzí účastní snad premiér Babiš, ten ale sabotuje snad všechny návrhy, které z EU přijdou, a Alena Schillerová a to i přesto, že nevládne příliš silnou angličtinou.

Česká republika se často ohání diktátem Bruselu, stěžuje si na dvourychlostní Evropu nebo na to, že náš hlas není dostatečně slyšet. Když ale máme možnost, abychom se vyjádřili nebo upevnili naše postavení, tak EU akorát sabotujeme.
¨