Cesty z krize
V křesle českého prezidenta se v roce 2013 ocitá nový muž či žena. Při přípravě svého prvního projevu listuje projevy svých předchůdců… a tu narazí na novoroční projev Václava Havla z roku 1990. Neváhá a ve svém projevu jen zopakuje Havlova slova vyřčená těsně po sametové revoluci: „Naše země nevzkvétá“. Opravňují jej (nebo ji) k tomu pocity naprosté většiny občanů České republiky…
Nedávno jsem navštívil Londýn. Před Westminster Abbey, naproti budově britského parlamentu, která ztělesňuje samotné základy evropské demokracie, kempovali demonstranti. Nad nimi se třepetal veliký transparent: „Kapitalismus nefunguje.“
Joseph Schumpeter tvrdí, že společnost zakouší krizi neustále. Kapitalismus se tím, že něco zaniká a na jeho místo nastupuje něco jiného, obnovuje, zbavuje se suchých větví, očišťuje se. To, že se s krizí musí vyrovnávat, vede k tomu, že nekrní a je pak lépe připraven na krize budoucí.
Krize, kterou dnes zakoušíme na vlastní kůži, je ale jiná než ty předchozí. Dotýká se celého světa, trvá déle, nikdo si také není jist tím, zda způsob, kterým se jí zatím lidstvo pokouší čelit, přinese kýžené ovoce, a nikdo se dnes také neodvažuje odhadnout, jak a kdy skončí. Mnozí se skutečně domnívají, že je to krize hluboká a globální, že jde o krizi systému. Že kapitalismus v podobě, v jaké jej známe, zadrhává, přestává fungovat.
Neoliberálové – včetně těch českých – ale nabízejí staré recepty. Slýcháme od nich, že tu krizi způsobil stát, který příliš nabobtnal a příliš reguloval, takže dusil výhonky soukromých iniciativ. Že rozumnou CESTU Z KRIZE nabízí ještě méně regulace, ještě méně státu, ještě větší prostor pro volný trh.
Patřím k těm, kteří si myslí pravý opak. Neoliberální dogma a jeho uplatňování v hospodářském a společenském životě považuji za prvotní a nejdůležitější příčinu krize. Vést dialog s jejich nositeli se nedaří. Většinou jde o dogmatiky zaslepené svojí svatou vírou, ne nepodobnou víře zapálených komsomolců z poloviny 20. století.
Albert Einstein kdysi pravil: „Problémy nelze řešit na stejné úrovni myšlení, na které jsme byli, než jsme je způsobili“. Těžko můžeme očekávat, že naše problémy vyřeší aktéři globálních finančních trhů a nadnárodní monopoly, kterým se v posledních dvaceti třiceti letech podařilo odpoutat se od svazujícího dozoru národních států takovým způsobem, že tyto státy byly v mnoha případech nakonec donuceny samy je zachraňovat před kolapsem…
Po tomto neklidném globálním moři se tedy nyní pohybuje i lodička naší země, která má jeden a půl promile světového obyvatelstva, produkuje čtyři promile světového hospodářského produktu a má prezidenta, který se na tiskové konferenci s cizím státníkem a přímo před televizními kamerami snaží zkušenými pohyby zakrýt, že krade pero. Kam ji nasměrovat, co si s ní počít?
Vše, co vím o této zemi, mi napovídá, že zde existuje veliký – dosud jen málo využitý – prostor pro hledání a nalézání východisek, CEST Z KRIZE. Samozřejmě jen v kontextu vývoje Evropské unie a světa kolem nás.
Buď se nám podaří využít nabízejících se příležitostí způsobem, který naši zemi a její občany dobře připraví na výzvy budoucnosti. Nebo se budeme v české kotlině a moravskoslezských úvalech i nadále dívat na zahrádky, rozkvétající uprostřed úhorů a bujícího plevele, a dále závistivě pokukovat na sady za hranicemi naší země!
Ve své právě vyšlé nové knížce CESTY Z KRIZE rozebírám téma vážné krize, v níž se naše země ocitla, a promýšlím cesty, kterými bychom se mohli a měli ubírat, abychom ji společně zvládli a překonali. Formou krátkých textů doprovázených citáty klasiků nabízím k dalším úvahám například následující témata:
Co společnost rozkládá – a co ji spojuje?
Je lépe vsadit na trh, nebo na stát?
Je nebezpečné zanedbávat bezpečnost?
Proč se společnost vědění rodí v bolestech?
Pomáhají reformy více mužům nebo ženám?
Z kolika hříchů se zpovídá státní správa?
Chceme hospodářský růst, nebo kvalitnější život?
Jsou veřejné služby v ohrožení?
Bude na penze?
Kolik dlužíme přírodě?
Co to je být dobrým Evropanem?
Potřebujeme společně sdílenou vizi?
Jaké jsou klíčové výzvy budoucnosti?
Publikace už je (nebo v nejbližších dnech bude) k dostání v knihkupectvích zaměřených na společenskovědní literaturu. Můžete si ji objednat i přímo v Sociologickém nakladatelství, Jilská 1, Praha 1, e-mail slon@slon-knihy.cz, tel. a fax 222220025. Při uplatnění slevového kódu P1211 tam získáte slevu 20 %.
Nedávno jsem navštívil Londýn. Před Westminster Abbey, naproti budově britského parlamentu, která ztělesňuje samotné základy evropské demokracie, kempovali demonstranti. Nad nimi se třepetal veliký transparent: „Kapitalismus nefunguje.“
Joseph Schumpeter tvrdí, že společnost zakouší krizi neustále. Kapitalismus se tím, že něco zaniká a na jeho místo nastupuje něco jiného, obnovuje, zbavuje se suchých větví, očišťuje se. To, že se s krizí musí vyrovnávat, vede k tomu, že nekrní a je pak lépe připraven na krize budoucí.
Krize, kterou dnes zakoušíme na vlastní kůži, je ale jiná než ty předchozí. Dotýká se celého světa, trvá déle, nikdo si také není jist tím, zda způsob, kterým se jí zatím lidstvo pokouší čelit, přinese kýžené ovoce, a nikdo se dnes také neodvažuje odhadnout, jak a kdy skončí. Mnozí se skutečně domnívají, že je to krize hluboká a globální, že jde o krizi systému. Že kapitalismus v podobě, v jaké jej známe, zadrhává, přestává fungovat.
Neoliberálové – včetně těch českých – ale nabízejí staré recepty. Slýcháme od nich, že tu krizi způsobil stát, který příliš nabobtnal a příliš reguloval, takže dusil výhonky soukromých iniciativ. Že rozumnou CESTU Z KRIZE nabízí ještě méně regulace, ještě méně státu, ještě větší prostor pro volný trh.
Patřím k těm, kteří si myslí pravý opak. Neoliberální dogma a jeho uplatňování v hospodářském a společenském životě považuji za prvotní a nejdůležitější příčinu krize. Vést dialog s jejich nositeli se nedaří. Většinou jde o dogmatiky zaslepené svojí svatou vírou, ne nepodobnou víře zapálených komsomolců z poloviny 20. století.
Albert Einstein kdysi pravil: „Problémy nelze řešit na stejné úrovni myšlení, na které jsme byli, než jsme je způsobili“. Těžko můžeme očekávat, že naše problémy vyřeší aktéři globálních finančních trhů a nadnárodní monopoly, kterým se v posledních dvaceti třiceti letech podařilo odpoutat se od svazujícího dozoru národních států takovým způsobem, že tyto státy byly v mnoha případech nakonec donuceny samy je zachraňovat před kolapsem…
Po tomto neklidném globálním moři se tedy nyní pohybuje i lodička naší země, která má jeden a půl promile světového obyvatelstva, produkuje čtyři promile světového hospodářského produktu a má prezidenta, který se na tiskové konferenci s cizím státníkem a přímo před televizními kamerami snaží zkušenými pohyby zakrýt, že krade pero. Kam ji nasměrovat, co si s ní počít?
Vše, co vím o této zemi, mi napovídá, že zde existuje veliký – dosud jen málo využitý – prostor pro hledání a nalézání východisek, CEST Z KRIZE. Samozřejmě jen v kontextu vývoje Evropské unie a světa kolem nás.
Buď se nám podaří využít nabízejících se příležitostí způsobem, který naši zemi a její občany dobře připraví na výzvy budoucnosti. Nebo se budeme v české kotlině a moravskoslezských úvalech i nadále dívat na zahrádky, rozkvétající uprostřed úhorů a bujícího plevele, a dále závistivě pokukovat na sady za hranicemi naší země!
Ve své právě vyšlé nové knížce CESTY Z KRIZE rozebírám téma vážné krize, v níž se naše země ocitla, a promýšlím cesty, kterými bychom se mohli a měli ubírat, abychom ji společně zvládli a překonali. Formou krátkých textů doprovázených citáty klasiků nabízím k dalším úvahám například následující témata:
Co společnost rozkládá – a co ji spojuje?
Je lépe vsadit na trh, nebo na stát?
Je nebezpečné zanedbávat bezpečnost?
Proč se společnost vědění rodí v bolestech?
Pomáhají reformy více mužům nebo ženám?
Z kolika hříchů se zpovídá státní správa?
Chceme hospodářský růst, nebo kvalitnější život?
Jsou veřejné služby v ohrožení?
Bude na penze?
Kolik dlužíme přírodě?
Co to je být dobrým Evropanem?
Potřebujeme společně sdílenou vizi?
Jaké jsou klíčové výzvy budoucnosti?
Publikace už je (nebo v nejbližších dnech bude) k dostání v knihkupectvích zaměřených na společenskovědní literaturu. Můžete si ji objednat i přímo v Sociologickém nakladatelství, Jilská 1, Praha 1, e-mail slon@slon-knihy.cz, tel. a fax 222220025. Při uplatnění slevového kódu P1211 tam získáte slevu 20 %.