Jak se to rýmuje! Skutečně?

Starobní penze jsou vynálezem moderní doby. Až do nedávna bylo totiž nejspolehlivějším způsobem, jak se na stáří pojistit, mít prostě co nejvíce dětí. Právě od nich se očekávalo, že se postarají o své rodiče. Pro děti to nebyla velká zátěž – bylo jich mnoho a rodiče umírali většinou mladí.

Současnost otočila všechno vzhůru nohama. V Evropě i u nás se rodí dětí stále méně. Rodiče se naopak dožívají stále vyššího věku. A do zabezpečení ve stáří vstoupil se svými systémy starobního pojištění stát.

V Česku máme průběžný systém povinného sociálního pojištění. Ti, kteří jsou v produktivním věku, platí svými příspěvky na důchody stávajícím penzistům. Až se v důchodu ocitnou sami, očekávají, že jim budou na důchody platit ti, kteří v mezidobí dospějí a budou vydělávat. Tohle očekávání se ale nemusí naplnit – právě proto, že poměr těch, kteří do systému platí, a těch, kteří z něj své penze pobírají, se stále zmenšuje.

Stárnutí populace by se ještě dalo zvládat zvyšováním počtu let, které musí člověk odpracovat, aby měl na důchod nárok, a také věkové hranice odchodu do důchodu. To se u nás i děje. Jak si ale poradit s tím, že se rodí stále méně dětí?

Pes je zakopán v tom, že tento systém je snadno zneužitelný černými pasažéry – totiž lidmi, kteří do systému nepřispívají tím, že by vychovali budoucí plátce svých důchodů – svoje vlastní děti. Lze si to představit asi takto. Mějme paní Červenou a paní Černou. Paní Červená vychovala syna a dceru, paní Černá děti neměla. Obě odešly do důchodu v době, kdy děti paní Červené začaly vydělávat a tedy i přispívat do průběžného důchodového systému. Jejich příspěvek se tedy rozdělí mezi paní Červenou a paní Černou, i když paní Černá se na jejich výchově vůbec nepodílela. Paní Červená ale musela navíc vynaložit na výchovu svých dvou dětí přibližně šest miliónů korun, které mohla paní Černá naopak investovat do zajištění svého stáří – nákupem bytu či jiné nemovitosti, penzijním připojištěním, nebo si je jednoduše uspořila. Paní Červenou starost o její děti navíc mohla omezovat v dalším vzdělávání a kariéře… Paní Černá se tedy jeví jako osoba, který z takto nastaveného systému profitovala, a to značně a nespravedlivě, zatímco paní Červená na něj doplácela.
Jistě to není jediná příčina toho, proč se u nás rodí stále méně dětí. Bez snížení této nespravedlnosti se ovšem jakákoli důchodová reforma –včetně té připravené Bezděkovou komisí - mine účinkem.

Jak systém reformovat tak, aby nevedl k perverzní motivaci děti nemít? Odpověď zní: prémiovat ty účastníky systému, kteří do něj přispívají nejen peněžními příspěvky, ale i péčí o přispěvatele budoucí – o děti. Chápat péči o děti jako další významnou formu podpory starobního pojištění.

Už dnes existuje podpora pro paní Červenou a jí podobné mámy v tom, že mohou odejít do důchodu o pár let dřív. To ale není nejvhodnější způsob, neboť těžko ovlivňuje rozhodování o rodičovství v mladém věku. V rámci důchodového systému by asi nejlépe fungovalo zavedení diferencovaných příspěvků do něj odvozené od počtu vychovávaných dětí, tedy čím více dětí, tím nižší příspěvek. V některých zemích řeší tento problém i mimo důchodový systém jako takový – například štědrou a univerzální státní finanční pomocí rodinám s dětmi a rozvinutou sítí veřejných služeb péče o děti. Nejlepší by ovšem byla kombinace různých přístupů. Aby se rodiče kromě radosti z dětí mohli bez obav radovat i z výhledu na zajištěné stáří…

Tento článek vyšel v týdeníku EKONOM (číslo 24, str. 42) pod názvem "DětI? Starost, radost", jako příloha ke stati Josefa Pravce a Bohuslava Hrušky "Důchodová reforma. Hýčkejte si své děti" s podtitulem "Navrhovaná reforma penzijního systému má velkou vadu. Pomůže hlavně fondům, ale ne seniorům. Jak z toho ven? Naučit potomky, aby se starali o své rodiče" na str. 12-17.

Powerpointová prezentace na téma "Místo důchodové reformy v sociálním, ekonomickém a politickém kontextu vývoje země" z konference VŠFS a CESES FSV UK "Důchodová reforma - jak dál?" je ke stažení zde.