Redaktor týdeníku Ekonom Josef Pravec se zajímal o činnost důchodové komise. Zde je druhá část mých odpovědí. První část byla publikována jako blog na serveru Aktuálně.cz 9. února pod názvem Promýšlet důchodovou reformu V.

Jak vlastně hodláte naložit s požadavkem na vyšší zásluhovosti penzí?
Pokud chápete zásluhovost úzce, tak jde pouze o vztah mezi tím, co do penzijního systému vložíte a kolik posléze získáte na důchodu. V komisi se ale prosazuje názor, že velice podceňovanou složkou zásluh o veřejný pilíř je péče o děti. Když se na to totiž podíváte ze všech možných stran, tak lidé, kteří mají děti a pečují o ně, na to v důchodu doplácejí. Protože jejich příjmy (a tedy i příspěvky do sociálního pojištění) nejsou tak vysoké jako u lidí, kteří se o děti nestarají. To se týká hlavně matek. Je to paradox - když pečujete o děti, tak tím pečujete o budoucí příjmy systému, o jeho budoucí plátce. V jednom z našich diskusních návrhů proto stojí, že by rodiče pečující o děti do šesti let mohli odvádět do systému méně.
Existují i jiné představy, které se netýkají pouze penzí. Bohužel podmínky sociálního systému jsou nastaveny tak, že rodiče penalizují - finančně, z hlediska pracovních kariér i dalších aspektů. Rodiny s dětmi na tom jsou výrazně hůře než bezdětní. Jednou z možností nápravy je zvýšit jim nepojistné sociální dávky. Jsem velkým zastáncem univerzálních dětských přídavků, které by byly vypláceny všem, kdo pečují o nezaopatřené děti. To zde fungovalo do roku 1995, pak to ale Klausova vláda zrušila. Obnovení takové dávky by bylo nejlepším opatřením, které by rodinám s dětmi pomohlo, i kdyby bylo diferencováno (ostatně tak jako tenkrát) podle příjmů rodičů i věku dítěte.

Jenomže když se mluvilo o posílení zásluhovosti, vyjádřil se tak i Ústavní soud, šlo skutečně o závislost penzí na příspěvcích. Takže - nenarazíte?
To nevylučuji. Snažíme se nicméně jen poctivě nalézt to, co bude z hlediska potřeb občanů této země nejlepší.

Připravovaná reforma má jen charakter úpravy parametrů. Proč se nepřistoupilo k zásadnější modernizaci systému?
Říkat, co je u penzí moderní a co ne je dost ošidné. Před 15 lety bylo „moderní“ zavádět druhý pilíř, ale země, které to udělaly, jsou dnes ve velkých problémech. Náš systém svým způsobem moderní je. První pilíř přece v sobě má i část rovného důchodu. Ta v letošním roce představuje 2400 korun. Zbytek je zásluhová část, vypočtená podle předchozích příjmů. Možná dospějeme i k úvahám o skutečných strukturálních změnách.

Třeba ke skutečnému rozdělení systému na solidární rovný důchod a penzi založené na odvedených příspěvcích?
Je to jedna z možností, ale ne jediná. Na to, abychom dostáli kritériu důstojného života důchodců a současně zavedli systém, jaký navrhuje například Jaroslav Vostatek, tedy rovný důchod ve výši 7700 korun měsíčně, Česká republika v tuto chvíli nemá.

Do jaké míry úvahy o reformě limitují demografický vývoj?
Například náš návrh na revizi mechanismu pro odchod do důchodu je opřen o nejnovější demografické prognózy, především o propočty Tomáše Kučery z Přírodovědecké fakulty UK. Zde se vracím k tomu, co jsem říkal o naší rachitické rodinné politice. Kdyby byla robustní tak jako ve Francii či Skandinávii, bude i demografický vývoj jiný. Z hlediska nároků důchodového systému na veřejné rozpočty to vypadá, že do roku 2030 můžeme být svým způsobem klidní. Ale neplatí to absolutně. Po roce 2035 na deset až patnáct let vzroste napětí mezi počtem ekonomicky aktivních a seniory. Po roce 2050 se to zase vyrovnává - a co je za tímto horizontem jsou už jen čiré spekulace.

Bude tedy kvůli problémům po roce 2030 nutné otevřít Českou republiku cizincům, aby tu pak nahradili chybějící pracovní síly? Když se podíváte po Evropě, tak je připravenost přijímat masy migrantů výrazně menší než před dvaceti či třiceti lety. A týká se to i České republiky. V našem případě by příchod jen tisíců nebo desetitisíců lidí zvenčí žádný velký přínos neznamenal. Muselo by jich být daleko více a to by zase výrazně narušilo sociální a možná i politickou rovnováhu.

V minulosti se mluvilo o lákání etnicky příbuzných lidí ze slovanského Východu….
Nějaký program tohoto typu by neuškodil, ale když se podíváte na výsledky předchozích snah, které cílily na kvalifikované, mladé a nám kulturně blízké osoby, které by tu byly ochotné trvale zůstat, tak jich nakonec byly jen stovky.

Co zbývá jiného?
Budeme muset měnit mechanismus přerozdělování a nemůžeme spoléhat, že nám práci zajistí jen průmysl. Se stárnutím populace například poroste poptávka po zdravotních a sociálních službách. A má to i výhodu - budou potřeba rovnoměrně na celém státě a mohou se v nich více uplatnit lidé s nižším a středním vzděláním.

Jenomže to by se musely zvýšit náklady na sociální stát. Ekonomové či podnikatelé už teď tvrdí, že daně jsou vysoké.
Tady asi ve shodě nebudeme. Reprodukce společnosti není jen reprodukce zprostředkovaná penězi. Jde přece o lidi a lidský kapitál. Sociální systém (včetně zdravotnictví a školství) vytváří lidské zdroje a ty jsou základem jakékoli properity. Pohled ekonomů je sice legitimní, ale zúžený. Společnosti, které příliš sázejí jen na ekonomicky viděnou reprodukci, na to doplácejí. Špatným zdravotním stavem nebo zvýšenou sociální tenzí, jak je to nyní zřetelné v západní Evropě. Příkladem podle mě jsou země, které fungují výrazně lépe než my, i když mají vyšší sociální náklady. Například ve Skandinávii. Rodinná politika je náročná na veřejné finance dnes. Ale v dlouhodobém výhledu je velmi efektivní. Vezměte si, jaké komplikace pro mladé rodiny představuje fakt, že nemáme dostatek předškolních zařízení. A to chce nějaké investice, dokonce v předstihu.

Jinými slovy říkáte, že na penzijní systém i na sociální záležitosti je nutné dávat více peněz. Kde je ale vzít?
Formálně máme systém důchodového pojištění, fakticky ale jde o systém sociálního zabezpečení. Už teď, a v dohledné době to ani jinak nemůže být, máme důchodový systém hrazený z více zdrojů. Jak z pojistného, tak částečně z DPH. Když se podíváte na statistiku, peníze na penze nominálně rostou každý rok. V prvním pilíři jsou definovány dávkově a to je s ohledem na veřejné finance neúprosný mechanismus. Evropská a v tom i česká populace stárne a tak náklady porostou. Před čtvrt stoletím jsme u výdajů na důchody začínali na nějakých pěti a půl procentech HDP, dnes je to kolem deseti. Měli bychom vážně uvažovat o tom, že chceme-li zajistit důstojný život našim důchodcům (což je jedno z kritérií, které musí naše důchodová komise podle vládního zadání sledovat), budou výdaje na důchody ve vztahu k HDP růst i nadále. Ve výhledu budoucích deseti let například o další dvě procenta.

Celý rozhovor vyšel v týdeníku Ekonom, č. 6, 5. - 11. února 2015 na stranách 12-15. Upraveno.