Před dvaceti lety stávkovali studenti až do prosince, aby si pojistili nikoliv kosmetické, ale zásadní změny politického systému.
Dnes se nespokojenost s poměry, hraničící s vážnými úvahami o stávkách, šíří napříč různými kategoriemi zaměstnanců.

Stávkou hrozí hasiči, dopraváci v Praze, podporovaní svými kolegy z Olomouce, demonstrují vědci, naštvaní jsou i učitelé. Sestřičky a lékaři odjíždějí na lépe placená místa do zahraničí, nebo se po nich aspoň poohlížejí. Návrh rozpočtu na příští rok, který leží v parlamentu, ubírá ve srovnání s letoškem téměř čtyři miliardy korun neziskovkám, které jediné jsou schopny a ochotny – navíc s velkým přídavkem dobrovolné práce poskytované zdarma – zabezpečit služby těm nejslabším a bezmocným. Policisté, kterým zákon stávkovat zakazuje, hlasují nohama: odcházejí.

Letos došlo k dalšímu omezení podpory v nezaměstnanosti, které nutí některé kategorie nezaměstnaných už po několika měsících předstírat, že vedou život důstojný člověka - s existenčním minimem 2020 Kč měsíčně. V době, kdy hrozí, že nezaměstnaný bude každý desátý z těch, kteří mohou a chtějí pracovat, je financování aktivní politiky zaměstnanosti, která by nezaměstnaným měla pomáhat najít si nové zaměstnání, s méně než 0,2 % HDP žalostně poddimenzováno, řadí nás na úplný chvost Evropy.

Všichni jsou znechuceni tím, jaké poměry panovaly na plzeňských právech. Právem. Jen málokdo si však tyto poměry, tak jako to nedávno v rozhovoru učinil předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, umí dát do souvislosti nejen s morálními prohřešky a pravděpodobně i protizákonným jednáním zúčastněných, ale také s tím, že dnešní financování vysokoškolského vzdělávání hraničí s evropskou ostudou a nedává kvalifikovaným pedagogům šanci mít bez existenčních starostí jednoho zaměstnavatele – právě jen tu svoji alma mater.

Kde hledat společného jmenovatele takového vývoje? Především v podcenění významu veřejného sektoru v celém polistopadovém vývoji země. V neustálém omezování podpory služeb v Evropě tradičně dotovaných především z veřejných zdrojů – zdravotní a sociální péče, vzdělávání, veřejné dopravy, vědy a výzkumu, bezpečnosti, zaměstnanosti, kultury… Kombinace neoliberálního vidění světa, mantry privatizace jako léku na všechny neduhy společnosti a nekompetence politiků a úředníků se přičinily o to, že se český veřejný sektor ocitl ve vážné, byť doposud ne všem a všude na první pohled zjevné, krizi. Bude-li cesta z krize hospodářské a z deficitů veřejných rozpočtů ordinována znovu nebo především neoliberálními doktrináři, dočkáme se možná stávky generální.

Dlouhodobě účinnou, byť nesnadnou, cestou k zásadnímu řešení je přijetí strategie obnovy a podpory veřejného sektoru. Tato strategie musí jasně deklarovat jeho nezastupitelnost v zajišťování základních práv a svobod občanů. Musí konkretizovat, jakým způsobem český stát zajistí, aby se ústavní Listina základních práv a svobod, případně další mezinárodní závazky České republiky v této oblasti, v praxi také realizovaly. Musí definovat obrat v příslušných veřejných politikách. V neposlední řadě pak musí zaručit dostatečnou proporci veřejných rozpočtů na zajištění příslušných veřejných a sociálních služeb. Neobejde se to ani bez výrazného zvýšení souhrnné daňové kvóty.

Vyšlo pod stejným názvem v Literárních novinách, č. 43 z 23.11. 2009 na str.4.