Čeho se chytit ve světě zahlceném dezinformacemi a populismem? Pomoci může vedle morálního kompasu též jedna osvědčená pravda. Čtenář blogu promine, že je uvedena až v jeho závěru.

Když jsem se v 90. letech hlásil ke studiu sociologie, nebral jsem to jako nutně praktickou volbu, ale po letech útisku svobody slova, projevu, či omezování bádání ve společenských vědách jsem rozvoj v této oblasti považoval za zajímavý a přínosný, pro mě osobně i v kontextu společnosti.
Dnes, když sleduji různé projevy „antikomunismu“, například když herci, jež v minulosti byli mezi signatáři anticharty, varují před hrozbou návratu komunismu skrze západní univerzity, říkám si, koho tato parodie či fraška (tady asi nelze nezmínit také jednoho europoslance, který varoval před komunistickými tendencemi ve straně koaličního partnera, v době, kdy kvůli jeho stranickému kolegovi, ministrovi, drželi dva chartisté hladovku s požadavkem důstojných důchodů pro oběti perzekuce minulého režimu) ještě může oslovovat.
Nicméně v té době jsem asi tento určitý, řekněme étos, sdílel. To, že společnost si nese díky komunismu i určité morální selhání, lidé byli nuceni dělat kompromisy, „šlapat brázdu“, někteří možná k plnění těchto kompromisů s režimem přistupovali důsledněji než jiní a mohli tak možná i třeba svým sousedům nebo kolegům v práci v něčem přitížit. To jsem nebral nutně jako důvod k tomu soudit druhé, v době sametové revoluce mi bylo 11 let a někdy jsem si kladl otázku, jak já bych například přistupoval k dilematům týkajícím se svědomí, pravdy či prospěchu, kdyby mi bylo v té době o pár let víc (což je navíc věk často spojený s vymezováním se vůči danostem společnosti). Spíš jsem to bral tak, že disidenty je třeba ocenit a respektovat, byli to lidé, kteří měli odvahu a dělali důležité věci. Byli to přitom lidé často spojení s uměním a kulturou, undergroundem nebo právě humanitními a společenskovědními obory.
Příběh občanské společnosti, která se spolu se studenty stala hybatelem změn, jež vyústily v „sametový převrat“, respektive přesnější terminologií dojednané předání moci, mi přišel velmi silný a naplněný emocemi. Snad i trochu rezonoval ve světě. Ovlivnilo to třeba to, že v 90. letech jeden český film získal od americké filmové akademie Oscara v kategorii zahraničních filmů a další tři (počítáme-li i začátek nultých let) se dostaly do nejužší nominace? Nevím, každopádně mně v této době přišlo, že kultura je něco, čím se tato malá země může ve světě i trochu prosadit. A že stejně jako v oblasti kultury a umění i v širší společenské reflexi či společenských vědách je určitý (dřímající, nevyužitý) potenciál.
Lidem v 18 či 20 letech je jistě třeba odpustit určitou naivitu, to však neznamená, že nutně nevnímají, co se ve společnosti kolem nich děje. Při troše štěstí snad člověk dokáže své omyly trochu korigovat nebo se názorově posunout. Každopádně to, že vítr fouká jiným směrem, asi bylo zřejmé velmi rychle.
V 90. (a pak nultých letech) jsme se učili dívat na svět (a společnost) pohledem ekonomiky. Tento způsob uvažování nabízel nejen vysvětlení toho, proč dochází k inflaci nebo ekonomické stagnaci (či růstu), ale též vysvětlení lidských motivů a koncept lidské svobody (realizované prostřednictvím volného trhu) a spravedlnosti (zásluh), i toho, jak chápat hodnoty nebo oblast politiky.
I když v té době ještě bylo asi důležité, že Václav Klaus, kromě toho, že byl inženýr (později profesor) ekonomie, byl také vzdělaný. Společnost potřebovala praktickou vizi, ještě by však ve svém čele nesnesla burana.
Nešlo však jen o to, že vůdčí úlohu získala politická ideologie, která trochu (opět) rozmlžila rozdíl mezi (ekonomickou, společenskou) vědou a politikou (zájmy, ideologií). Příběh trhu, prosperity a zásluh oslovil novináře nové, na nové pozice v médiích nastupující generace. Ekonomie se stala úhelným kamenem přemýšlení o společnosti. A to, co říkali politici pravicových stran vlastně jinými slovy v mediálním prostoru zaznívalo též v jiných kontextech, na místech, která nebyla určena pro sdělení politiků, ale jejichž obsah byl analogický. Abstraktnějším jazykem v expertizách ekonomů a v komentářích zase blížeji zdravému rozumu a žité zkušenosti.
Mít prst na tepu doby neznamenalo vnímat dějinný kontext, naopak, historie pádem komunismu a vítězstvím tržního hospodářství ztratila svůj význam. Pravda nebyla něco, k čemu by se mohl člověk přiblížit svým hloubáním (ba naopak), ale byla vyjádřena volbou spotřebitele. Možná pak ještě lépe tím, kdo mu daný produkt nabídl a vydělal na tom. Výhodou takové pravdy je, že se dá poměrně dobře číselně zachytit.
To však samozřejmě neznamená, že by společenské vědy ztratily svůj smysl. Například Vladimír Železný, tehdejší ředitel televize Nova a velký příznivce svobody spotřebitele na přednášce pro studenty, které jsem měl možnost se zúčastnit, zdůraznil, že pro ředitele televize není důležitá intuice, ale čísla (peoplemetry, koláčové grafy). Ty potřebuje právě od sociálních věd, které dobře dokážou zachytit preference zákazníků.
Druhá, v Brně asi přístupnější možnost praktického uplatnění, bylo věnovat se sociální oblasti. Když jsem byl jako sociální kurátor konfrontován s prvním klientem (panem M.), který neměl kde bydlet a který mi sdělil, že nemá co jíst a nemá žádné peníze, nebyl jsem si jist, jestli mě studium na tuto práci dobře připravilo.
A co jsem v této době rozhodně nijak nepředpokládal, bylo, že poptávka po této pomoci klesat nebude, naopak, bude významně růst. Že to, co v té době působilo spíše jako marginálie, v celkovém kontextu ne moc podstatná, může narůstat na svém významu, bych v té době asi spíše, než jako realismus, chápal jako pesimismus. A kdyby mi někdo řekl, že dostupnost bydlení či dluhová past se stane problémem nikoliv tisíců ale statisíců, tak bych si nejspíš řekl, že dosti přehání a bude mít buď hodně živou fantazii nebo sklony k hysterii.
Ale zpět k obecnějším otázkám. Lea Ypi ve své knize o 90. letech (a konci komunismu) v Albánii Svobodná spojuje (poměrně ironicky) étos liberalismu té doby vedle poměrně cynického důrazu na zisk s akcentem občanské společnosti a boje proti korupci. Opustíme-li tuto ironii, zásadovost přeci jen brání pružnosti, nelze neocenit, že určité ideály a etické normy neztratily ani v rodícím se novém globálním řádu své místo. A navíc, byla tu agenda lidských práv. Nejen jako právní problém, ale též jako abstraktní idea. A kromě ekonomie zůstala ještě jedna společenská věda, která narůstala na svém významu a v praktické poptávce: psychologie. Česká společnost si sice potřebu psychologické péče uvědomila o dost později než důležitost tržní ekonomiky, ale i tento globální trend opatrně přijala. Zkrátka, i ve světě, kde se kategorickým imperativem stala maximalizace zisku, zůstala určitá idealistická rezidua, podobně jako kina s artovými filmy.
Liberalismus se tedy nestal jen nástrojem k tomu, aby si bohatí a superbohatí mohli ukrajovat stále větší díl společně vytvořeného koláče (byť česká ekonomická tranzice byla, co se týče vytvoření oligarchické struktury, asi jedna z nejúspěšnějších) a neztratil hodnotový akcent. V české společnosti to možná byla také jedna z příčin, proč mají u nás demokratické principy silnější pozici než v dalších zemích Visegrádské čtyřky. Česko je země s mnohem menším vlivem náboženské víry a církve oproti sousedním postkomunistickým zemím, což však pomohla částečně kompenzovat víra nová: v ekonomiku a trochu i liberalismus. Obtížněji se tak sice pouštíme nefunkčních ekonomických předpokladů a domněnek, které po krizi z roku 2008 zůstaly v oblibě málokde, snad ještě v Argentině. Nárůst konzervativismu a odporu k liberalismu ale u nás neměl tak živnou půdu jako v okolních zemích.
Mnozí lidé pravděpodobně v 90. letech věřili, že brzy doženeme životní úrovní západněji (v případě Rakouska jižněji) položené země (no, nemohlo se to podařit všem). Někteří lidé v té době možná věřili i jiným věcem. Někdo možná i trochu sklouzával k nihilismu, jednalo se však spíše o pózu. Dnešní nárůst deprese s pózou už nic společného nemá. A na nějakou vizi si jako společnost sice nejspíše budeme muset ještě počkat, to však neznamená, že bychom měli zapomínat na věci, které se podařily.
Třeba ve vztahu k postavení muže a ženy a jejich rovných práv. Možná ne ve všech oblastech, ale například mediální zábava je dnes mnohem vyváženější a nejde jen o zahraniční streamovací platformy. Své si dnes najde nejen žena, která se ráda dívá na fotbal nebo hokej, ale i muži a ženy co rádi pečou nebo se zajímají o kulinářství. Možná někdy dnes trochu tápeme, ale máme více sportovišť i bohatší gastronomii než za normalizace. A přeci jen, po partii squashe nebo dortu Pavlova sice moudřejší nejsme, ale spokojenější obvykle ano.
A hlavně, jak rádi připomínají někteří z našich volených zástupců, nyní je to již v našich rukou, musíme se snažit, zadarmo to nebude.