Před lety jsem se se svými dětmi účastnil organizovaného autobusového zájezdu po Českém Švýcarsku. Když jsme sjížděli z Rynartic do Jetřichovic, kousek od Trpasličí skály se ozvala rána vzadu od podvozku.
„Píchli jsme pravé zadní kolo,“ konstatoval znalecky jeden cestující sedící nad zadní nápravou, asi automechanik.


Řidič se podíval na vedoucího zájezdu, ten se však rozhodl ignorovat problém a nadále pokračoval ve výkladu o Jetřichovicích a o tehdy ještě původní Mariině vyhlídce, pod níž jsme zrovna projížděli. Neopomněl přitom průběžně připomínat své zásluhy na organizaci celého zájezdu.
„Měli bychom zastavit a vyměnit kolo“, pokračoval automechanik.
„Nevotravuj a koukej, jak suprový jsou tady chalupy“, odsekl mu cestující v tričku skupiny Orlík sedící přes uličku.
Autobus začal divně nadskakovat a přes veškeré řidičovo úsilí nebylo možné udržet původní rychlost.
„Neopravíme to?“ zeptal se nesměle řidič vedoucího zájezdu.
„Ako dlho to bude trvať?“ zareagoval vedoucí.
„Asi půl hodiny“, podotkl řidič.
„Choď ďalej, na to nemáme čas, nestihli by sme lodičky v Edmundovej tiesňave“, odvětil vedoucí.
„Tyhle děti by měly vidět soutěsky, je to poučné a pokud je dneska neuvidí, bude je to traumatizovat“, reagovala dáma ve středním věku s vzezřením učitelky sedící v předních řadách, kolem níž sedělo asi osm dětí. Pak navrhla: „Leda že bychom vynechali nákupy na vietnamské tržnici v Hřensku.“
„Na to zapomeňte“, vyskočila ze sedadla paní sedící za ní. „Dyť kvůli tomu tady jsme, abysme si tam mohli koupit ty ručníky, co má Máňa, viď Rudo?“ a obrátila se na svého apatického manžela. Ten si v letáku k výletu prohlížel fotku výletní restaurace na Mezní louce a myslel si svoje.
„A nedá se to opravit za jízdy? Já když byl loni na stomatologickém kongresu v Lisabonu, tak tam opravili autobus taky za jízdy. To byli jiný frajeři.“
„Co s tím autobusem bylo?“ zeptal se automechanik.
„Nevím, něco s klimatizací,“ odpověděl zubař.
„Aha…“

Když jsme se přibližovali k Vysoké Lípě, od zadních kol se začalo ozývat hlasité skřípaní a autobus začal celý nadskakovat. Řidič zpomalil, v jízdě sice pokračoval, ale začal kamsi telefonovat.
„Komu si volal?“ zeptal se ho vedoucí.
„Ále Frantovi. On má s tímhle busem šichtu zítra, tak jsem chtěl vědět, jak to mám řešit. Poslal mě do háje, at si to vyřeším sám“, odpověděl řidič a pokynul vedoucímu, aby se k němu naklonil. Něco si pošeptali, vedoucí řekl, že je to blbost, ale že to zkusí.
„Počúvajte ma prosím chvíľku,“ požádal vedoucí cestující. „Pán vodič navrhuje, že by zastavil dole vo Vysokej Lípe pred reštauráciou U Loupežáku. Vy by ste si medzitým zašli na Šauštejn a Malú Pravčickú bránu, nemali sme to síce v pláne, ale pán vodič by autobus zatiaľ mohol opraviť. Potom by sme mohli v pohode pokračovať, ale asi by sme už nestihli Pravčickú bránu. Čo vy na to?“
„…ste se zbláznili, ne? Já sem jedu proto, abych se vyfotila před Pravčickou bránou. To nepřichází v úvahu!“ ječela Rudova manželka.
„Děti by měly vidět tu pravou Pravčickou bránu, ne nějakou mrňavou kopii,“ vysvětlila nám učitelka.
„…som ti hovoril, že je to vrecovina!“, obrátil se vedoucí na řidiče a jelo se dál.

Projeli jsme kolem restaurace U Loupežáku a po autobusu se začal odzadu šířit smrad spáleniny.
Opět se ozval automechanik: „Zastavte. Takhle ten autobus zničíte a nikam nedojedeme.“
Orlík na něj vystartoval: „Neser, sem si ten zájezd zaplatil, tak chci dostat, co mi patří. Ty mi to kazit nebudeš.“
Učitelka se obrátila na vedoucího zájezdu: „Je tady strašný smrad, nemůžete vyvětrat? Dyt těm dětem poškodíte zdraví.“
Ruda ji odvětil: „Paninko, co je to za blbost. Ten smrad jde zvenku, když otevřete okna, bude to ještě horší. Navíc sem zvenku půjde i ten kravál“.
Učitelka se urazila: „No já nevím, já jen že děti by měly být to hlavní, ne?“
„Trochu smradu dětem neuškodí, aspoň si posílí imunitu,“ vysvětlil nám zubař.

U Pastýřské rokle se ozvala další rána a autobus se celý naklonil. „Upadlo nám kolo“, konstatoval automechanik. „Viděl jsem, jak odjelo do příkopu.“
„Nestrašte ty děti!“, zařvala na něho učitelka. „Musíte být furt tak negativní? Já už to nedám!“
Přestože řidič opět zpomalil, měl plné ruce práce udržet skřípějící autobus na silnici, sebral veškerou odvahu a nakázal vedoucímu: „Ať jdou všichni doleva, ať netaháme pravý zadek po silnici.“
„Prosím vás, sadnite si všetci na ľavú stranu, nech sa autobus nakloní a nedreje podvozkom o ceste.“
„Děti, seďte! Nikam nelezte!“, rozkázala učitelka svým svěřencům a obrátila se na vedoucího. „Máte rozum? Podívejte se, jak se to tu klepe. To je nebezpečný, aby ty děti někam chodily!“
„Ani mě nehne, tady je lepší výhled“ prohlásil Orlík a zůstal sedět na svém sedadle na pravé straně. Ostatní cestující včetně mě i mých dětí jsme si postupně přesedli, autobus se narovnal a získal jakousi zdánlivou rovnováhu.

„KUR.A!“, ozvalo se po chvíli od volantu, autobus kousek od Mezní Louky sjel ze silnice, narazil do stromů a převrhl se. Zavolali jsme sanitku, ta odvezla Orlíka, učitelku i zubaře do děčínské nemocnice. Řidič odletěl vrtulníkem rovnou do nemocnice v Ústí nad Labem. Pro nás ostatní po třech hodinách čekání přijel náhradní autobus a odvezl nás zpátky do Krásné Lípy na náměstí. Pravčickou bránu, Edmundovu soutěsku ani tržnici ve Hřensku jsme nikdo neviděli.

Naivně jsem se tehdy domníval, že nic obdobného už nikdy nezažiju.

V zájmu zachování duševního zdraví nepoužívám sociální sítě. Pokud chcete na můj blog a na moje názory jakkoli reagovat, udělejte to prosím pěkně postaru a pošlete mi email na martin.stepan@aspekt.hm
Za jakoukoli zpětnou reakci budu rád, nicméně si vyhrazuji právo neodpovědět.
Chcete-li být upozorňování na moje další příspěvky, zašlete mi prosím na výše uvedený mail vaši emailovou adresu a já si vás zařadím do maillistu.