Mám za to, že jeden z nejvýznamnějších důvodů naší nízké proočkovanosti je fakt, že není veřejně zdůrazňován nesobecký aspekt společenské zodpovědnosti každého z nás. Mám na mysli fakt, že naočkováním své osoby svým velmi malým dílem přispívám k jakési celospolečenské imunitě, která posléze zabrání, zpomalí nebo ztíží šíření viru do té míry, abychom se třeba vyhnuli dalším nepříjemným a nákladným omezením včetně přiznaných i nepřiznaných lockdownů, nezahltili jsme nemocnice a nezabíjeli zbytečně další tisíce lidí. Občané povětšinou tuto kolektivní odpovědnost necítí, neakceptují a nezahrnují do svého rozhodování.

Přitom si myslím, že koncept jakéhosi smyslu pro celek nám není úplně cizí. Dokladem nechť je například relativně vysoká volební účast při posledních sněmovních volbách, kde lidé volili i přesto, že si uvědomovali, že jejich jediný hlas nejspíš ničeho nedosáhne, nic nezmění a na výsledky voleb, natož na další směřování našeho státu nebude mít žádný vliv. Údajně na tom podle statistik nejsme špatně ani s tříděním odpadů…

Jakési společenské vzepětí jsme sice absolvovali při příchodu covidu na jaře 2020, ale to trvalo jen krátce a mám dojem, že jeho dominantním důvodem byl v podstatě sobecký strach většiny lidí z tehdy neznámého viru a z nepředvídatelnosti následků jeho šíření. Jakési společenské soucítění s ostatními tam z mého pohledu hrálo jen malou roli, ač bylo začasté velmi opěvováno.

Jakkoli se brutální chyby vládních úřadů, jimi vyvolaný chaos a absence jednoznačné komunikace podepisují významným dílem na katastrofickém dopadu pandemie na náš národ, je nepochybné, že důležitý vliv má i chování nás, dolních deseti milionů. Jedním z důvodů je zjevně i absence pocitu sdílení širší zodpovědnosti. Jakmile si mnozí uvědomili, že covid je samotné osobně příliš neohrožuje, a uvěřili, že je to defacto jen chřipečka, kterou lze začasté projít s lehkým průběhem, přestali dodržovat proticovidová opatření.

Své sehrálo i to, že se národu nedařilo nejen vládě, ale i médiím jednoznačně sdělovat rozsah katastrofy. V minulé covidové sezoně tak prim často hrály zprávy o dvou lavinou zasypaných horolezcích kdesi v Kanadě, aniž by bylo zmíněno, že z důvodu covidu u nás v tu dobu umírali průměrně dva spoluobčané každých 15 minut. Média nás zahlcovala velkými čísly z USA, Velké Británie nebo z Brazílie, aniž by si někdo spočítal, že u nás na jednotku obyvatele v danou chvíli umíraly násobky čísel z těchto velkých zemí. Pocit „nic vážného se neděje“ tak na jednu stranu nejspíš zabránil občanským nepokojům a významných vládním změnám, na druhou stranu vytrhával vládě zbraně z rukou.

V nedodržování covidových opatření jsme přeborníky, což vynikne ve srovnání s blízkými západními zeměmi. Ve švýcarské lanovce mě loni v létě jakási místní starší dáma seřvala jen proto, že jsem neměl řádné nasazenou roušku. V italské Veroně nás policie žádala, ať si při pohybu lidí v davu roušky nasadíme. Skenování tělesných teplot na hotelech nebo v muzeích v Itálii, Rakousku nebo na Islandu bylo (a asi stále je) běžnou praktikou. Letos přibylo kontrolování covid pasů v italských nebo rakouských restauracích. U nás se tato malá proticovidová opatření začasté chápou jen jako porušení osobní svobody, aniž by se zohledňoval jejich celospolečenský aspekt.

Profesor Kysela ve svých přednáškách předmětu Politologie na Právnické fakultě UK uvádí, že „ve starořeckém kontextu se pojmem „idiotes“ rozumí lidé, kteří se nezajímají o veřejné dění, lidé, kteří si nejsou vědomi toho, že jsou občané, resp. podceňují to, že jsou občané, sledují jenom své privátní životy a zájmy. Jsou to lidé, kteří jsou vlastně soukromníky v pravém slova smyslu“.

Domnívám se, že jedním z významných problémů našeho státu je to, že ve veřejném dění nejsou slyšet diskuse týkající se ono přesahu nad privátními životy, nad privátními zájmy. Chybí nám naše společné celospolečenské vědomí, pocit naší celonárodní sounáležitosti, nemáme dlouhodobé vize a cíle. Možná nám už dlouho chybí vítězství na mistrovství světa nebo olympiádě v hokeji, která dokázala národu tento pocit dát. Účast našich fotbalistů ve čtvrtfinále letošního mistrovství Evropy ve fotbale nebyla evidentně dostatečnou náhradou.

Zdá se, že někdy v době, kdy ukončil své prezidentování Václav Havel a vstoupili jsme do Evropské unie, jsme na tyto dlouhodobé vize a cíle přestali aspirovat (třeba není náhodou, že v téže době skončila doba pravidelných vítězství našich hokejistů na MS, nepočítaje tedy náhodný titul z roku 2010). Tyto dlouhodobé koncepce outsourcujeme z Evropské unie jako něco, čeho my se bojíme a štítíme, neboť my je přece nepotřebujeme, jsou zbytečné, složité, nesrozumitelné, drahé. V Bruselu přijaté nadčasové evropské vize naši političtí reprezentanti začasté konsensuálně odsouhlasí, aby proti nim poté mohli jako národní hrdinové v Praze oportunisticky brojit. To ovšem naši situaci povážlivým způsobem zhoršuje.

Je zjevné, že nám chybí morální autority, které by zrak národ nasměřovaly nad naše privátní obzory. V dávné minulosti tuto roli určitě plnila církev, obávám se, že tady ale spásu pro naše účely nenajdeme. Logicky se nabízí, že by se na tomto poli měli angažovat naše formální autority tak, jak to dříve dělali prezidenti Tomáš Masaryk, Edvard Beneš nebo poměrně nedávno Václav Havel. Náš stávající prezident Miloš Zeman, jakkoli jistě mohl svého času pro významnou část společnosti takto působit, na tuto roli vědomě neaspiroval a věren své celoživotní pohodlnosti si zvolil snadnější cestu. Během svého prezidentování se důsledně vyhýbal diskusím s oponentními odborníky, naopak se obklopil suitou převážně neinspirativních prospěchářů, s jejichž (ne)pomocí zamířil do intelektuálních bažin. Premiér Andrej Babiš takovou morální a intelektuální autoritou z podstaty být samozřejmě nemůže. Pokud tento názor nesdílíte, pusťte si znova jeho covidové projevy k národu z jara 2020.

Uvidíme, jak si s rolí formální autority poradí nastupující premiér Petr Fiala. Intelektuální a morální kapacity jistě má, je ovšem otázka, jak ho semele každodenní činnost vládních úřadů a kam až ho pustí v tomto směru jeho rodná strana a její členstvo.

Další pokus najít mezi sebou morální autoritu s formálním postavením absolvujeme nejpozději v lednu 2023 při volbě nového prezidenta. Zdá se mi, že ze zvažovaných prezidentských kandidátů vystrkuje hlavu ze smrádku české kotliny a vidí i za obzory pohraniční hor snad jen Věra Jourová. Nicméně chápu, že se jí moc nechce absolvovat Gladiator Race, který volbě bude předcházet.

Logickými aspiranty na tvůrce dlouhodobých národních vizí jsou neformální autority, tedy především experti z vysokých škol a odborných ústavů, soudci, vybraní novináři nebo třeba někteří bývalí politici. Tito členové intelektuální elity, jakkoli jsou začasté velmi inspirativní, evidentně nemají do naší společnosti takový kolektivní zásah, aby dokázali naši společnost nasměrovat jasným směrem, pravděpodobně i proto, že v jinak vítané mnohosti hlasů chybí sjednocující prvek, jakýsi společný jmenovatel. Nejsem si tím zcela jist, ale zde mi na mysl vytane jistý deficit ve fungování našich politických stran.

Mám za to, že podstatná část našich spoluobčanů není ze své podstaty idioty ve starořeckém smyslu. Přesto by neškodilo tato témata zvednout a ve veřejném prostoru je znova, opakovaně a lépe komunikovat.

V zájmu zachování duševního zdraví nepoužívám sociální sítě. Pokud chcete na můj blog a na moje názory jakkoli reagovat, udělejte to prosím postaru a pošlete mi email na martin.stepan@aspekt.hm
Za jakoukoli zpětnou reakci budu rád, nicméně si vyhrazuji právo neodpovědět.
Chcete-li být upozorňování na moje další příspěvky, zašlete mi prosím na výše uvedený mail vaši emailovou adresu a já si vás zařadím do maillistu.