Z titulu své profese mám určitou zkušenost s tím, jak fungují daňové „optimalizace“ prostřednictvím zahraničních právních subjektů. Ač nejsem specialista na tuto právní oblast, mám pocit, že ze zveřejněných informací týkajících se využívání offshore společností premiérem Babišem (tzv. případ Pandora Papers) vyplývají některé zjevné skutečnosti. Ve svých úvahách budu vycházet z informací z otevřených zdrojů a ze svých zkušeností.

Takzvané offshore společnosti jsou právnické osoby založené v daňových rájích, tedy v zemích jako je Panama, Britské Panenské ostrovy nebo Nevis, kde není možné zjistit ani formálního, natož skutečného majitele těchto společností. Jsou zakládány zpravidla ze tří důvodů:

1. Anonymizace vlastnictví určitého majetku
2. Legalizace tzv. špinavých peněz
3. Daňový únik

Anonymizace vlastnictví určitého majetku

Tento důvod pro využití offshore společností není potřeba stigmatizovat. Jsou případy, kdy movití lidé chtějí nebo potřebují skrýt svůj majetek, ať už před rodinou, sousedy, bankou nebo třeba obchodními partnery. Pokud tito lidé nejsou veřejně činnými osobami a využití offshore společností nedoprovází trestné činy (třeba dle bodu 2 nebo 3), pak je minimálně z právního pohledu vše v pořádku (morální rozměr věci si musí každý vyhodnotit sám).

Nicméně toto evidentně není případ Andreje Babiše, jakkoli byl ještě v roce 2009 soukromou osobou. Ten se evidentně utajením svého majetku v této věci nezabýval. Jeho žena zveřejňovala na Instagramu fotky z dovolených trávených v Chateau Bigaud, Andrej Babiš se chlubil vlastnictvím restaurace Paloma. Lze tedy přepokládat, že tento důvod nebyl hlavní motivací k využitím řetězce offshore společností.

Legalizace tzv. špinavých peněz

Tímto pojmem se má na mysli legalizace peněz pocházející z kriminálních aktivit, kterými jsou zpravidla obchod s drogami nebo se zbraněmi, obchod s lidmi a podobné podloudné aktivity. Tato legalizace zpravidla probíhá tak, že se vytvoří dlouhý a komplikovaný řetězec offshore společností založených v různých netransparentních státech, mezi nimiž se různě přelévají finanční prostředky tak dlouho, až na konci buď není zřejmý jejich původ, nebo se lze tvářit, že peníze pochází z legálního zdroje.

Jakkoli nejsem fanouškem Andreje Babiše, je zjevné, že jeho příjmy a příjmy jeho společností jsou zpravidla legální. Ani legalizace špinavých peněz tak nejspíš nebyla reálným důvodem pro založení a využití řetězce offshore společností.

Daňový únik

Zdá se mi, že toto by mohl být hlavní důvod. Lze si snadno představit, že peníze, které natekly z neznámého zdroje do první z řetězce offshore společností, jsou reálně peníze z holdingu Agrofert nebo jiných společností Andreje Babiše. Ten totiž dlouhodobě řeší problém, že má v Agrofertu nerozdělený zisk v hodnotě 80 mld. Kč, což vyplývá mj. z veřejně dostupné výroční zprávy Agrofertu za rok 2020. K tomu, aby tyto peníze mohly být převedeny do jeho osobního vlastnictví, musel by zaplatit daň z dividendy ve výši 15 %. Existují svědectví (např. Kmenta-Boss Babiš), že se Andrej Babiš pokoušel tuto daň zrušit v době, kdy byl ministrem financí. Ostatně i slavné Babišovy korunové dluhopisy jsou přesně jedním z možných řešením tohoto problému.

Při převodu finančních prostředků z Agrofertu do první z řetězce offshorových společností by tak mohlo dojít k úspoře na dani z příjmů až ve výši 100 mil. Kč, což je cca 31 % převedené částky (19 % činí základní sazba daně ze zisku firem, dalších 15 % ze zdaněného zisku pak daň z dividendy). Celý řetězec těchto transakcí navíc skončil tím, že si holding odkoupil tyto nemovitosti zpět. Finální stav je tedy takový, že Andrej Babiš má z holdingu legálně vytažených minimálně 350 mil. Kč, přičemž může tvrdit, že tyto peníze mají legální zdroj – pocházejí totiž z prodeje nemovitostí.

Za dané situace je evidentní, že celá konstrukce založení tří offshore společností ve třech různých jurisdikcích tak, aby žádná státní autorita nikdy nemohla vidět celý řetězec najednou, spěla k tomu, aby došlo utajení pohybů těchto peněz. Argument Andreje Babiše v tom smyslu, že se řídil radami realitní kanceláře, by dával smysl, kdyby došlo k založení jediné společnosti. V některých situacích může být skutečně výhodnější vlastnit velký majetek formou právnické osoby (a údajně tomu tak ve Francii je, přičemž je údajně velmi výhodné využití anonymních společností se sídlem v Monaku). Neumím si ale představit, že by nějaká realitní kancelář někomu při koupi zámku ve Francii doporučila si k tomuto účelu založit offshore společnost na Britských Panenských ostrovech.

Z daňového pohledu se nabízí ještě jeden zajímavý aspekt. Rodina Babišových evidentně využívala tyto nemovitosti, které nebyly v jejich přímém vlastnictví, pro vlastní soukromou potřebu. Budeme-li vycházet z ceny těchto nemovitostí ve výši cca 350 mil. Kč, pak by roční nájem těchto nemovitostí vlastněných právnickými osobami měl činit 5-15 % z pořizovací ceny. Použiji-li střední hodnotu, pak by nájemné mělo činit cca 35 mil. Kč ročně. Pokud Andrej Babiš tento nájem společnosti vlastnící tyto nemovitosti neplatil, pak tímto způsobem realizoval ročně nepeněžní příjem v této výši. Být pracovníkem Finančního úřadu Praha-západ, velmi by mě zajímalo, zda má Andrej Babiš tento příjem ve svém osobním daňovém přiznání uveden.

Není mou ambicí řešit morální aspekt celé věci. Nicméně mi přijde pravděpodobné, že celá tato komplikovaná architektura zamotaných právních vztahů mohla mít za účel daňové úniky v České republice. Toto však musí prošetřit orgány činné v trestním řízení, když už daňová správa kvůli tříleté promlčecí daňové lhůtě konat nejspíš nemůže.