Strategie národní bezpečnosti a Národní obranná strategie Spojených států odrážejí zásadní změnu přístupu USA k bezpečnosti a obraně. Je charakterizován přesunem priority z boje proti terorismu na „soupeření mocností“. To má významné důsledky pro všechny státy, pro které jsou Spojené státy klíčovým bezpečnostním spojencem. Česká republika mezi ně patří. Základním garantem naší bezpečnosti je NATO, jehož jsou Spojené státy rozhodujícím členem. Garance spočívá v tom, že nám budou vojenské prostředky USA, tvořící páteř aliančních bojových kapacit, v případě ohrožení k dispozici.

Garance však není jednostrannou záležitostí. V době zaměření USA na hrozbu mezinárodního terorismu, usilovala Česká republika o to být cenným spojencem prostřednictvím podpory angažmá USA v Afghánistánu nebo Iráku. V Afghánistánu přitom český kontingent po dlouhou dobu představoval 7. největší podíl sil ze všech spojenců NATO.
Proto si zásadní změna bezpečnostní a obranné doktríny USA žádá, aby Česká republika také přehodnotila svůj vlastní přístup k naplňování základního principu silného transatlantického partnerství. Jeví se jako nezbytné, aby toto přehodnocení bylo mnohem významnější než pouhé změny v české účasti na zahraničních operacích krizového managementu.
Pokud chce být ČR pro USA, vyznávající koncept „soupeření mocností“ skutečně efektivním partnerem a naplnit tak deklarované strategické spojenectví, je třeba se zamyslet nad širokou škálou záležitosti od operačního zapojení, přes hledání nových obranných vztahů, až k akvizičnímu procesu a hledání nových modalit našeho příspěvku do kolektivní obrany. Aby bylo možné poskytnout doporučení české vládě pro nejlepší možný další postup, je třeba iniciovat zásadní diskusi expertů a představitelů státní administrativy.


MOŽNÉ DŮSLEDKY VYHLÁŠNÉHO POSUDKU PRO ČESKÉ ZAHRANIČNÍ VOJENSKÉ MISE
Začátkem tohoto roku oznámil ministr obrany Spojených státu Mark Esper záměr změnit způsob, jakým Pentagon využívá finanční prostředky, vojáky a čas (dále jen "Revize"). Cílem je usilovat o „nemilosrdné stanovení priorit“ k efektivnějšímu zaměření pozornosti Spojených států na mocenský souboj s Čínou a Ruskem. Tyto dvě země jsou v konceptu "soupeření mocností" kvalifikovány jako hlavní soupeři (adversary) Spojených států. Ministr obrany prohlásil, že plánuje udělat revizi každého jednotlivého z jedenácti amerických bojových velitelství (tzv. COCOM) a revizi globálního rozmístění sil Spojených států s cílem stanovit priority změn. Ty budou z velké části stanoveny obsahem Národní obranné strategie. Celá Revize by měla být hotova do 1. října; což je v Americe začátek příštího fiskálního roku.
Tak velké změny se neobejdou bez názorových střetů. Začínající diskuze o přeskupení vojenských jednotek z amerického velitelství pro Afriku na jiné místo se již setkala s odporem na půdě obou komor Kongresu. To samé platí pro velitelství zodpovědné za Latinskou Ameriku. Je pravděpodobné, že diskuze týkající se dalších velitelství budou následovat. Nynější omezení sil v Afghánistánu bude pravděpodobně také součástí tohoto procesu.
Změna priorit z terorismu na hrozbu, kterou představuje Rusko a Čína, nejde proti zájmům České republiky. Naopak, hrozba v podobě Ruska je pro nás jedinou skutečně vážnou bezpečnostní hrozbou.
Důležitým faktem stojícím za potřebou „nemilosrdné prioritizace“ je to, že ozbrojené síly Spojených států jsou čím dál více „přetíženy“ a ztrácí svou tradiční schopnost vést dvě války s rovnocennými soupeři v jeden moment. Nová americká doktrína proto říká vcelku otevřeně „Potřebujeme Evropu pro zastrašení Ruska“. To skýtá pro evropské spojence globální supervelmoci určitou šanci z hlediska zvýšení jejich spojeneckého významu. Šance se ale nabízí jenom těm skutečně aktivním. Například těm, kteří se budou ochotni převzít odpovědnost za obranu území pobaltských států, tedy „Achillovy paty“ NATO. Polsko to pochopilo jasně a Česká republika by také neměla váhat.
Ministrem Esperem nařízená Revize se přitom bude také týkat oblastí, kde je česká armáda nasazena i přes to, že nejsou zdrojem bezprostředních bezpečnostních hrozeb pro náš stát. Jedná se o Afriku, Střední východ nebo Afghánistán. Redukce by se mohly týkat několika stovek jednotek nasazených v zemích jako je Niger, Čad či Mali. Výsledná podoba omezení amerických vojenských jednotek je pro Českou republiku relevantní, jelikož v posledních letech zvýšila svou bezpečnostní účast v Sahelu. Česká diplomacie musí proto již nyní bedlivě sledovat probíhající ostré diskuze mezi skupinami s odlišnými zájmy v americké vládě, Kongresu nebo armádě.
Klíčovou otázkou, před kterou bude Česká republika velmi brzo stát, je, zda si s ohledem na očekávaný výsledek Revize (tj. vetší koncentraci US sil na Rusko a Čínu), vystačíme „pouze“ se silnějším zaměřením na Východní křídlo NATO. Nebo bychom, s ohledem na naše limitované zdroje, měli cílit na zásadnější změnu v našich zahraničních misích? Například postupně zcela zrušit české mise v Iráku, Afghánistán, Balkánu či Africe a plně se soustředit na odstrašení Ruska.

STRATEGICKÝ VÝZNAM AKVIZIČNÍHO PROCESU
Kromě zahraničních misí se koncepční úvahy české vlády musí zaměřit i na akviziční proces. Akvizice nejsou pouze o získání vojenského vybavení s nejlepšími technickými parametry za co nejlepší cenu. Akvizice souvisí také s geopolitikou rozvahou. Jde v ní o volbu klíčového spojence či strategického partnera. Nakoupit od strategického spojence znamená investovat v dlouhodobou spolupráci. Taková spolupráce zahrnuje vzájemnou výměnu „know-how“, zkušeností, společných cvičení a samozřejmě i interoperabilitu sil.
Příkladem je Polsko, které zkoncentrovalo akviziční proces na míru odpovídající strategické povaze polsko-amerického bezpečnostního spojenectví. Oproti tomu Maďarsko zacílilo své akvizice na německé dodavatele. Česká republika až doposud takové jednoznačné zacílení neučinila. České ozbrojené síly jsou závislé na širokém spektru různých zahraničních dodavatelů. Mohou být země původu těchto dodavatelů považovány za klíčové spojence? Takové, kteří budou garantovat naši bezpečnost na mnoho let dopředu? Například Švédsko se svými Gripeny a dalším důležitým vybavením?
Otázka, která se zde nabízí české vládě k diskuzi: Měla by se Česká přizpůsobit a zkoncentrovat svůj akviziční proces podle své bezpečnostní a obranné strategie? Kromě politického významu by taková kalibrace mohla přinést příležitosti v podobě dlouhodobých modernizačních procesů. To je žádoucí v oblastech, kde je třeba plánovat v dlouhodobém horizontu, jako jsou taktické vzdušené síly, vrtulníkové vzdušné síly nebo „těžké“ vybavení pěchoty, například tanky/děla apod.
Asi není pochyb o tom, že hlavní partnerem České republiky jsou Spojené státy. Jejich vojenské síly v Evropě jsou hlavní komponentou trans-atlantické vazby, na které stojí NATO. Měla by tedy tomu Česká republika adekvátně přizpůsobit svůj akviziční proces?

SDÍLENÍ JADERNÉHO BŘEMENE V RÁMCI NATO/ PŘÍPAD F 35
Vše nasvědčuje tomu, že nás čeká nesmírně citilivá debata o sdílení jaderného břemene v rámci NATO. Debata, která bude zkouškou alianční soudržnosti. Spojené státy reagují na zásadní vývoj bezpečnostních a vojenských doktrín, schopností a strategií svých nepřátel. Přizpůsobují tomu svou strukturu obrany a zastrašování. Budou posilovat propojení jaderného a nejaderného vojenského plánování a aplikovat flexibilní modality odstrašení ušité „na míru“ jednotlivých nepřátel.
Oproti tomu NATO jako celek má stále v platnosti zastaralou „obranou a odstrašovací strategii (Defence and deterrence posture) z roku 2012, která nereflektuje aktuální bezpečnostní situaci v euroatlantickém prostoru. Bude proto muset nutně dojít k její úpravě, což výše uvedenou debatu ovlivní. Samotná modernizace strategického a taktického potenciálu Spojených států, kterou předvídá Národní jaderná strategie USA (NPR-Nuclear Posture Review), bude mít na citlivost debaty ještě větší dopad.
Pro Českou republiku je otázkou strategického významu, aby Aliance v této zkoušce obstála. Specifickým tématem „jaderné politiky“ je sdílení jaderného břemene. To spočívá v naší účasti na jaderném plánování Aliance a v případě potřeby i na využití letadel evropských států pro nesení amerických jaderných bomb. Jelikož jaderná mise je náročná jak politicky, tak na zdroje, je pravděpodobné, že bude vyvinut nátlak na Spojence, aby se na sdílení břemene podíleli. Podle NPR Spojených států, bude jaderná mise v budoucnu založena na využití letounů F35. Česká republika deklaruje ve svých strategických dokumentech zásadní důležitost sdílení jaderného břemene v rámci NATO. Pokud chce Česká republika nadále zůstat součástí aliančního jaderného odstrašení a aktivně k němu přispět, pak není jiná možnost než tomu přizpůsobit naše vzdušné síly. Je nerealistické očekávat, že jaderná mise v blízké budoucnosti umožní začlenění letounů 4.generace (Gripen) do letky podporující konvenčními operacemi operace jaderné využívající letouny páté generace, jakými jsou F35.
Jakkoliv se to zdá odvážné, je třeba vést diskusi, zda bychom také my neměli nakoupit letouny F35. Nákup F35 vzdušnými silami Armády České republiky by posílil spojenectví se Spojenými státy a byl by povzbuzením pro regionální spolupráci, především Polsko

PŘÍTOMNOST USA V POLSKU – ŠANCE PRO STANOVENÍ NOVÝCH PRIORIT ČESKÉ BEZPEČNOSTI?
Pro Českou republiku znamená podpora implementace americké Národní obranné strategie Spojených států doplnění povinností vyplývajících z členství v NATO bilaterálními a multilaterálními dohodami. Jedná se o „modulární“ přístup ke kolektivní obraně, kdy individuální zvyšování obranyschopnosti jednoho aliančního člena je příspěvkem k obranychopnosti NATO jako celku. Pokud jde maximální připravenost naší armády a její nasazení tam, kde je to nejvíce zapotřebí, skýtá pro nás přítomnost amerických vojsk v Polsku šanci. Měli bychom jí využít například pro systematické cvičení našich sil po boku polských a amerických kolegů.
Je tedy třeba se využít probíhající Esperovy Revize a přítomnosti USA v Polsku a zamyslet se nad kreativními možnostmi jako jsou:
- Posílení afilace 7. mechanizované brigády rotačním vysláním jednoho z jejích praporů do oblasti aliančního velitelství v Elbagu (MND NE AoR)
- výcvik nově budovaného výsadkového pluku pro kontingenční scénáře na východním křídle NATO
- cvičení Speciálních sil Armády ČR na scénáře vysoké intenzity na americké výcvikové základně v Polsku.
- Mechanismus uvedení 7. mechanizované brigády (a možná i dalších sil, jako například letce Gripenů vzdušné obrany) do stavu pohotovosti a připravenosti k zahájení přesunu do Polska automaticky, na základě naplnění určitých indikátorů hrozby ze strany Ruska. Mohla by být uzavřena bilaterální dohoda o obraně s Polskem, která by definovala události, které by byly spouštěčem pohotovostního stavu brigády – jako například celková mobilizace ruského Západního vojenského okruhu, respektive přesunu brigády k posílení Východního bloku – například po první pozemní invazi na území NATO.

ČESKÁ SPECIFICKÁ EXPERTÍZA
Po dlouhou dobu si udržovala Česká republika schopnost obrany CBRN jako oblast, ve které vyniká. Nicméně, i jiné oblasti našeho specifického know-how mohou být pro spojence relevantní: Zvládání hybridních hrozeb a mechanismus podpory občanské společnosti –
Kreml již nějakou dobu podněcuje nerozhodnost NATO jako celku a jednotlivých Spojenců skrze nevojenské aspekty hybridního válčení. Česko má poměrně robusní institucinání základnu pro tuto oblast. Boj s kybernetickými a informačními hrozbami by si měla stanovit jako prioritu zasahovat proti ruským hrozbám vojenského charakteru. Velitelství kybernetických sil a infomačních operací by také mělo zaměřit svou činnost na vykonávání operací na podporu národního a spojeneckého úsilí na Východním křídle.
Silná občanská společnost je považována za důležitou součást odolnosti všech států. Česká republika se svým jedinečným systémem pro podporu občanské, má potenciál stát se regionálním centrem pro podporu občanské společnosti. Některé mechanismy mohou být použity pro inovativní způsoby odstrašení Ruska.

ZÁVĚR:
Stojíme před problémem rostoucího rozdílu v doktrínách USA a Evropy. Tento problém se nedávno projevil v případě Iránu, stejně jako v přístupu k MEPP. Vyžaduje zvýšenou pozornost. Pokud je Česká republika byla příliš slabá, aby ovlivnila postoj Evropy vůči Spojeným státům a posílila žádané sbližování EU a USA v rámci transatlantického partnerství, musí se této iniciativy chopit sama.
Česká republika má několik měsíců na to průběžně analyzovat probíhající globální Revizi sil Spojených států. Cílem je naplnit česko-americké strategické partnerství hmatatelným obsahem. Oblasti jako jsou zahraniční mise a akvizice musí být podřízeny důkladnému analytickému hodnocení. V návaznosti na něj je možné přijmout koncepční změny.

Poznámka: Orginální verze textu byla publikována pod názvem Bolstering the Czech-U.S. Strategic Partnership v rubrice "Europe's Edge" amerického výzkumného centra CEPA. Je dostupná také na bezpečnostně-vojenském serveru Onwar/OnPreace pod názvem: Truly Strategic Partnership with the United States in Security Field