V reakci na agresivitu Ruska vypracovaly Spojené státy tzv. „Evropskou ujišťovací iniciativu“, později přejmenovanou na „Evropskou odstrašovací iniciativu“. V rámci ní poskytují mnoho miliard dolarů a tisíce vojáků na zvýšení obranyschopnosti zranitelných míst Severoatlantické aliance, a to především na jejím východním křídle, kam patří i ČR. Ve světle rostoucího čínského vojenského potenciálu se velmi intenzivně diskutuje o tom, že vznikne Indo-pacifická obdoba „Evropské odstrašovací iniciativy“. Právě kvůli odstrašení Číny.

V minulém blogu jsem psal o textu v CEPA, který argumentuje ve prospěch systematické reflexe probíhající globální revize rozmístění amerických vojenských sil. Jednou z klíčových charakteristik této revize, iniciované ministrem obrany Markem Esperem, je větší zacílení kapacit USA na hrozbu ze strany Ruska a Číny. Spojené státy si po anexi Krymu plně uvědomily, že to hlavní, s čím se musejí v globální geopolitické aréně vyrovnávat, jsou s nimi soupeřící nepřátelské mocnosti, spíše než teroristé, jejichž sítě byly za posledních skoro dvacet let vytrvale a efektivně decimovány.
V americké doktríně, reprezentované především národní bezpečnostní strategií a národní obrannou strategií, jsou jmenováni hlavní čtyři soupeři /adversary/- Rusko, Čína, Irán a Severní Korea. Podstatnými vojenskými sílami disponují hlavně první dvě uvedené země. O nebezpečí, které pro východní Střední Evropu představuje současné Rusko, jsem toho napsal v minulých blozích dost. Navíc si s naší historickou zkušeností dokážeme toto nebezpečí dost dobře zhmotnit.

Jak je to ale s Čínou? Zaznamenali jsme, že se Čína v posledních měsících stala předmětem pozornosti NATO. Jednal o ní poslední summit v Londýně i následné alianční schůzky na nižší úrovni. Je to jistě dobře. V určitých oblastech, jako je kybernetický prostor, uznaný poměrně nedávno za operační doménu NATO, je čínské nebezpečí zcela aktuální a reálné již dnes. Něco jiného je to ovšem co se týče klasické vojenské hrozby. Její závažnost totiž není určována jen množstvím vojenské techniky a ekonomickou silou, ale také existující vojenskou strategií dané země. Zmiňované americké doktrinální dokumenty oprávněně konstatují, že pokud chcete porazit nepřítele, musíte porazit i jeho vojenskou strategii.
Čína však doposud, na rozdíl od Ruska, žádnou ucelenou vojenskou strategii vůči Evropě nemá. A v dohledné době ani mít nebude. Jistě, už i nyní dokáží experti s hlubokým vhledem do Číny, jakými disponuje organizace Sinopsis, analyzovat koncepční diskuse čínských generálů o vojenském využití iniciativy "Pás a Stezka". Nabízejí čínské komunistické straně armádu pro ochranu nově budované čínské „kritické infrastruktury“. Jde o závažnou věc. Podobnou taktiku uplatňuje Rusko. Nejdřív postaví za most, třeba přes Kerčskou úžinu. Pak jej označí za kritickou infrastrukturu a pověří jeho ochranou vojsko. K čemu to může vést, bylo dobře vidět na martyriu ukrajinských námořníků v listopadu 2018. Čína tak daleko ale není a komunistické vedení země, zatím, na tuto „nabídku“ svých generálů nereflektovalo.
Tím ale nemá být řečeno, že by nás čínská rychle rostoucí vojenská moc neměla znepokojovat. V čínských ozbrojených složkách slouží více než 2 miliony osob. Roční obranné výdaje dosahují výše 225 miliard dolarů. Od ponorek, přes mezikontinentální balistické střely až po jaderné zbraně, disponuje Čína veškerým vojenským vybavením jako USA a Rusko. Samozřejmě v mnoha kategoriích v nižším počtu nebo nižším stupni vývoje. Ale třeba u tanků Čína početně převyšuje jak USA, tak Rusko, a to dvojnásobně. Obrněných bojových vozidel má nejvíce na světě.
Čína však, stejně jako Rusko, nadále vykazuje výraznou limitaci svých ozbrojených sil. Je jí omezená schopnost projekce síly na velkou vzdálenost. Neznamená to, že by neměla třeba kvalitní rakety a letadla. Ale vyslat podstatnou bojovou sílu na druhou stranu zeměkoule a také jí tam udržet, to dokáží, díky Bohu, jen Spojené státy. K tomu totiž potřebujete odpovídající strategii, logistiku, interoperabilitu sil, sledovací kapacity, efektivní a rychlou komunikaci, vhodně rozmístěné vojenské základy a také dostatečně silné námořnictvo. Čína a Rusko sice silným námořnictvem disponují, ale jenom takovým, které je schopno operovat v pobřežních mořských vodách. Vládcem světových oceánů jsou nadále USA. Jediné disponují námořní silou schopnou působit globálně v hlubokých vodách oceánů, tzv. „blue water navy“.
Z těchto důvodů se Čína, stejně jako Rusko, soustředí ve své strategii na počáteční fázi případného konfliktu a taktiku „limitovaného válčení“. Cílem je rychle způsobit nepříteli strategický šok a pak s ním případně vyjednávat. Počítá-li už se s delším válčením, pak primárně v oblastech přiléhajících k vlastnímu území. Limitované válčení může samozřejmě být rovněž doprovozeno údery na velkou vzdálenost za pomocí přesných super- či dokonce hyper-sonických zbraní a dotknout se tak vzdálenějších zemí. Ale klasické bojové operace prostě nemůže Čína v příliš vzdálených oblastech vést.
S použitím síly proto počítá především v Indo-pacifické oblasti. Čínskou prioritou je vybudovat dominantní vojenské postavení v Asii, a to posilováním své vojenské přítomnosti poblíž Japonska, Jižní Koreje a Tchaj-wanu. Samozřejmě s perimetrem sahajícím ostrovním pásem až k Filipínám. Není náhodou, že Japonsko s Filipínami spolupracuje a jeho lodě patrolují u Filipín s tou nejsilnější vojenskou posádkou, jakou jsou schopné uvézt.
Kromě toho Čína usiluje o posilování civilně-vojenského strategického vlivu v jihovýchodní Asii a buduje strategická partnerství s Kambodžou, Barmou či Srí Lankou. Vojenskou sílu doplňuje cíleným posilováním ekonomického vlivu, například i v Perském zálivu. Disponuje námořní vojenskou základnou a přístavem v Džibutsku v jižní části Rudého moře. Vysílá své anti-pirátské mise do blízkosti Somálska. Svůj vliv rozšiřuje v subsaharské Africe. Klíčovými oblastmi pro potenciální klasické vojenské operace zůstávají ale Korea, Tchaj-wan a Jihočínské moře.

Často diskutovanou otázkou je spolupráce Číny s Ruskem při vlivových operacích i v oblasti vojenské. Je dosti komplikovaná. Na jedné straně probíhají společná rusko-čínská vojenská cvičení. Na straně druhé je výsostným zájmem Ruska, aby si udržovalo nad Čínou zbraňovou technologickou převahu. V jiných než vojenských technologiích už ji totiž dávno nemá. A vzhledem čínské ekonomické síle a její schopnosti zkopírovat téměř cokoliv, ji udržuje těžko i zde.
Obě země jsou odkázány na strategii „limitovaného válčení“. Zatímco ale ruské limitované válčení se bezprostředně dotýká České republiky, to čínské ne. Napadeným státům Pobaltí jsme smluvně povinováni přijít na pomoc. Nepomáhali bychom jim jenom kvůli našemu závazku. Pomoc by byla i z hlediska zachování akceschopnosti NATO v našem nejvlastnějším, životním zájmu. K Ukrajině nás sice smluvní závazek pomoci neváže, ale eventualita její vojenské porážky Ruskem by se našich bezprostředních bezpečnostních zájmů dotkla také. V případě Číny by podobný scénář z jejího „limitovaného válčení“, nevyplynul.
Ne, rozhodně neargumentuji pro „strkání hlavy do písku“ před Čínou. Ani pro pokrytecké spoléhání se na to, že vojenské riziko spojené s Čínou zvládne za nás někdo jiný. Solidarita Západu je nezbytná a nedělitelná. Řešením je rozdělení rolí. Klíčoví američtí stratégové, jako je například bývalý velitel amerických vojsk v Evropě Ben Hodges, to říkají jasně a bez obalu: „Evropu potřebujeme na to, aby nám pomohla s odstrašením Ruska.“
Zahraniční politika České republiky se proto musí v maximálně možné míře věnovat tomu, aby se Aliance, kromě obrany vlastního území, soustředila především na odstrašení Ruska. Ať už jde o region Pobaltí, Severního či Černého moře. Pomoci Spojeným státům s Čínou by NATO pochopitelně mělo. Tato pomoc má spočívat hlavně v tom, že se jeho evropští členové sami postarají o svou obranyschopnost vůči ruské hrozbě.
Silná Severoatlantická aliance schopná postarat se sama o svoji bezpečnost na hranici s Ruskem, pomůže totiž nějaké jiné alianci, aby se postarala o odolnost vůči vojenské hrozbě Číny. Třeba alianci složené z USA, Japonska, Austrálie, Tchaj-wanu, Filipín a Jižní Koreje.