Bývalý náměstek amerického ministra zahraničních věcí Wess Mitchell je autorem vynikající knihy The Unquiet Frontier (Neklidná hranice), ve které spolu s Jakubem Grygielem popsali, jakým způsobem Rusko testuje („probing behavior“) Spojené státy na samém okraji území, ke kterému váží USA spojenecké vazby. Tedy v oblasti Pobaltí či Černomoří. Autoři jsou názoru, že ve skutečnosti Rusové nepodrobují zátěžovému testu odhodlanost Ameriky bojovat, bude-li to nutné. O ní totiž nemají pochyb. To, co Rusko enormně zvýšenou připraveností vojsk na své západní hranici testuje, je spolehlivost Spojených států i pro toho nejmenšího spojence. Z této analýzy ruského chování vyvozují američtí stratégové jasný závěr: „Nesmíme ztratit ani toho nejmenšího spojence. Pokud Washington ztratí Tallinn, riskuje v budoucnu ztrátu Varšavy. Ztratí-li Varšavu, ztratí v budoucnu Tokio, Soul a Tel Aviv.“
Jak to souvisí s Českou republikou a ricinovou kauzou? Musíme se ptát, co Rusko eskalační kampaní, od Koněva po kufřík s ricinem, testuje u nás. Motivy mohou být různé. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že jedním z nich je testování schopnosti Ruska paralyzovat politické rozhodovací procesy jednoho z členských států NATO. Jde tedy také o spolehlivost pro spojence, v tomto případě naší.


Podstatný rozdíl mezi čínskými a ruskými vlivovými operacemi spočívá v tom, že ty druhé jsou součástí vojenské strategie. V případě konfliktu se Západem by Rusové své partnerské sítě budované vlivovými operacemi využili k tomu, aby prostřednictvím nich vyvinuli enormní tlak na politické rozhodovací procesy Severoatlantické aliance. Dobře vědí, že vojensky jsou slabší než NATO. Jejich armáda je menší, technologicky zaostalejší, trpí strnulostí systému vojenského školství a její ekonomická je základna o hodně menší. Na druhé straně je ale schopna rychlejšího zahájení podstatných bojových akcí, některé ruské zbraňové systémy jsou velmi vyspělé a elitní jednotky dobře vycvičené a vysoce mobilní. Kreml se také nemusí tolik trápit případným tlakem veřejnosti v době konfliktu. Míra akceptace bojového či přímo válečného stavu je mezi ruskou populací vyšší než na Západě. V případě konfliktu se proto Rusko v jeho počáteční fázi zaměří na ochromení politického rozhodování NATO. Tam oprávněně tuší zranitelné místo.

V NATO totiž i během již probíhajícího konfliktu vyžadují některá vojenská opatření politické rozhodnutí vlád, mnohdy navíc posvěcená parlamenty členským zemí. Představme si následující situaci. Kdyby došlo k ruskému útoku na Pobaltské země, je jim Česká republika povinována na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy přijít na pomoc. V ten moment se čeští vojáci sloužící v Litvě a Lotyšsku v praporech NATO okamžitě zapojí do bojových operací. Rovněž naše jednotky začleněné do sil rychlé reakce NATO (NATO Response Forces) se dostanou pod přímé velení nejvyššího velitele NATO. A i ony se tak v několika dalších dnech zapojí do bojových akcí.
Jenomže v případě skutečně masivního ruského vpádu do Pobaltí by ani předsunuté prapory NATO v Pobaltí, ani alianční jednotky rychlé reakce nebyly pro zastavení ruské armády dostatečnou silou. Následně by musely být nasazeny také hlavní síly Severoatlantické aliance. Avšak vyslání těžké mechanizované brigády, kterou momentálně Česká republika pro tuto eventualitu draze buduje, by si vyžádalo rozhodnutí české vlády, které by muselo být (byť i ex-post) schváleno parlamentem.
A právě zde nastává onen kritický moment. V tuto chvíli se nastartuje ruská propaganda a vlivová síť prokremelských trollů, proruských médií a (dez)informačních serverů spustí nenávistnou protialianční kampaň s cílem rozleptat schopnost vlády a parlamentu adekvátně reagovat. Že jim v tom rády pomohou některé české politické strany a straničky, je nasnadě.
V okamžiku, kdy již třeba budeme mít v Litvě či Lotyšsku jednoho či několik padlých vojáků, bude pro vládu čelit takové kampani nesmírně citlivou záležitostí. Bude schopna takovou situaci zvládnout? Dokáže rozhodnout o vyslání dalších našich vojáků do místa konfliktu? A co například skupinky protestujících „pacifistů“, které budou vsedě na zemi blokovat kasárna, z nichž by měla obrněná brigáda určená k pomoci našim baltským spojencům vyrazit? To, že ruští zpravodajci umí taková „mírová hnutí“ ovládat, ukázali již dávno v dobách SSSR, když Německou spolkovou republiku zaplavily protesty proti rozmístění raket Pershing II. Podobnou taktiku lze mimochodem vystopovat v protestech proti „americkému radaru“ v letech 2008 – 2009 u nás. Česká vláda v případě probíhajícího ozbrojeného konfliktu nebude moci čekat, než se s těmito demonstranty dohodnou antikonfliktní týmy. Použije tedy proti nim policejní sílu? Troufne si na to? Právě i kvůli těmto scénářům, jakkoliv nízká může být pravděpodobnost jejich naplnění, si Rusové ve střední Evropě budují své sítě prostřednictvím vlivových operací. A teď si v tomto ohledu testují naši vládu, například ministra zahraničí Petříčka. Proč právě jeho? Inu je to právě ministr zahraničí, kdo doposud nevyužil kompetence, které má.

Shrňme si stav věcí. Českým politikům vyhrožují představitelé ruské vlády. Tři z nich se nacházejí pod policejní ochranou. Vůči české ambasádě v Moskvě a generálnímu konzulátu v Petrohradě byly podniknuty fyzické útoky. Ruská federace začala na základě absurdního a účelově pro tento případ přijatého „zákona“ „trestně stíhat“ představitele české samosprávy, jimž tak hrozí ruská šikana prostřednictvím zneužití Interpolu. Olej do ohně přilévá ministr zahraničí Lavrov svými drzými radami, co má česká veřejná správa dělat. Tohle celé prostě nesmí zůstat bez adekvátní reakce! Nikoliv pouze z důvodu nějaké cti či národní hrdosti. Ale i z důvodu naší věrohodnosti pro západní spojence. Druhá strana eskaluje a my musíme prokázat schopnost eskalace také. Pozvání si ruského velvyslance „na kobereček“ či iniciování česko-ruských meziministerských konzultací, jak o tom hovoří náš ministr zahraničí, je naprosto nedostatečné.
Bezpečnostní informační služba podala v „ricinové kauze“ trestní oznámení pro únik informace. Tím její pravdivost implicitně potvrdila. Víc BIS udělat nemohla. Teď je na řadě právě ministerstvo zahraničí. Musí vyhostit zodpovědné ruské „diplomaty“, respektive zpravodajce s diplomatickým statutem. Obecné „snižování počtu ruského diplomatického personálu“ v Praze, o kterém mluví například prohlášení Senátu, je samozřejmě také relevantní věc. Nyní je však zapotřebí postupovat velmi rychle, zcela cíleně, s dostatečnou politickou razancí a okamžitým efektem.
Pokud se na území ČR pohybovala či pohybuje osoba cizí zpravodajské služby s nelegálním úkolem a do organizace její cesty byl zapojen zastupitelský úřad Ruské federace, je adekvátní reakcí okamžité označení jednoho z deklarovaných zástupců této zpravodajské služby akreditovaného při ambasádě Praze za „persona non grata." Dostane pak 48 hodin na opuštění území našeho státu i se svou rodinou. A to má v kompetenci ministerstvo zahraničí, které implementuje Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích. Právě ono musí nyní jednat!
K tomuto kroku vyzval ministra Petříčka po jednání bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny jeho člen Jan Bartošek. O ještě tvrdším postupu hovoří doporučení Evropských hodnot, které se ruskými vlivovými operacemi dlouhodobě zabývají. Neučiní-li tak ministr zahraničí, a to velmi rychle, snižuje váhu České republiky u našich západních spojenců. Západ přitom neleží někde daleko, Západ jsme my.
Jistě, zahraničně-politická tragédie bezprostředně České republice nehrozí. Naše nečinnost v ricinové kauze skončí patrně pouze poněkud trapnou blamáží. Ale přihodit se to České republice ještě dvakrát třikrát, budou muset spojenci v NATO vážně počítat s tím, že mají v Alianci slabé místo. NATO rozhodující na základě konsenzu svých členů si nemůže dovolit mít ve svém středu zemi s politickou garniturou neschopnou akce. Už jednou piloti na základně v italském Avianu čekali v kokpitech letadel, až se probudí premiér Miloš Zeman a odsouhlasí zásah Severoatlantické aliance proti Miloševičovu režimu. ..
A přesně o tohle Rusům jde, aby našli na “Neklidné hranici“ slabé místo….