Aktuálně vidím ve vztahu NATO – Ukrajina tři zásadní dimenze:
1. Kvalitativní navýšení západní pomoci tak, aby Ukrajina mohla co nejrychleji ukončit konflikt a zkrátit dobu, po kterou je ruská armáda schopna terorizovat její civilní obyvatelstvo.
2. Definice toho, jak má vypadat (smluvní) vztah Severoatlantické Aliance a Ukrajiny – příprava závěrů příštího summitu NATO ve Vilniusu.
3. Poválečná podoba Severoatlantické aliance v krátkodobém i střednědobém horizontu.


Kvalitativní navýšení západní pomoci Ukrajině
Po vynuceném stažení Rusů z Chersonu dosáhla Ukrajina bodu, ze kterého vede jen jedna cesta. K porážce Ruska. Ruská armáda nemá možnost, jak porážku odvrátit. Stále si však zachovává velkou destrukční schopnost opírající se kromě vojenských schopností i o fakt, že politické a vojenské vedení Ruska nemá žádné zábrany. Pro Kreml neplatí limity jak ohledně ukrajinských civilistů, tak ohledně vlastních vojáků. Západ proto musí nejen pokračovat v dosavadní pomoci Ukrajině, ale měl by hledat i cesty, jak pomoc kvalitativně posílit. Diskuse o střednědobém výhledu vojensko-politických i energeticko-ekonomických konsekvencí války jsou pochopitelné. Nicméně i s využitím stávajících kapacit Západu je možno okamžitě zvýšit pomoc Ukrajině natolik, aby byla schopna ukončit konflikt během jednoho až dvou měsíců. A právě tak by mělo znít politické zadání pro západní vojenské plánovače. Následující text uvádí některé příklady, ale profesionální vojenští plánovači jistě najdou celou řadu dalších možností hluboko pod hranicí přímého vyslání pozemních jednotek.
Severoatlantická aliance by měla ještě více pomoci Ukrajině s logistikou, a to v oblasti jejího plánování, tak i konkrétní realizace. NATO disponuje novým velitelstvím v německém Ulmu, které dosáhlo plné operační schopnosti v minulém roce. Nějaký předsunutý prvek tohoto velitelství by mohl být přesunut přímo Ukrajinu. Tak, aby alianční logističtí plánovači pomohli Ukrajině na místě. Například mohou pomoct s plánováním přesunů, k čemuž mohou dostat k dispozici alianční i ukrajinské přepravní prostředky. Mimochodem, ve velitelství v Ulmu má i Česká republika vysoce postavené důstojníky.
Západ má možnost zrychlit opravy ukrajinské vojenské techniky. Ta v současné fázi ukrajinské protiofenzívy velmi trpí. Opravy vyžadují jak vozidla, tak i dělostřelecké systémy. V současné době probíhá oprava ukrajinské techniky v Rumunsku, v Německu, na Slovensku, v Polsku a možná i v ČR. Je třeba ale hledat cesty zvýšení a zrychlení opravárenských kapacit. Severoatlantická aliance by v rámci nějakého finančního fondu mohla na komerčním základě nakontraktovat opravárenské firmy a vyslat je na Ukrajinu.
Mimořádně důležité je zvýšení dostřelu raketových systémů používaných ukrajinskou armádou, zejména HIMARSů a raketometů MLRS. V současné době disponuje Ukrajina systémy s dostřelem 90 km. To znamená, že může v chersonské oblasti ze břehu řeky Dnipro ostřelovat celé zásobovací trasy stažených ruských jednotek až po severní okraj Krymu. Kdyby ovšem Ukrajinci disponovali raketou ATACMS s dostřelem 300 km, mohli by ostřelovat řadu vojensky důležitých míst celého Krymu! Anebo by mohli koncentrovat palbu na Sevastopol a v podstatě jej eliminovat. Sevastopol je přitom místem důležitým pro ruské raketové útoky na území Ukrajiny. Pokud Ukrajinci systémy s dostřelem 300 km nedostanou, budou se muset ke Krymu probíjet postupně a obtížně. Bude je to stát mnohem více životů. Přál bych si, aby se představitelé zemí NATO připojili k tlaku, který bývalí američtí generálové a členové Kongresu vyvíjejí v této záležitosti na prezidenta Bidena.
Podobné je to s vozidly, a to jak bojovými, tak transportními. Především USA, ale i Německo nebo Velká Británie by mohly dodat Ukrajině desítky až stovky hlavních bitevních tanků. Transportní obrněná vozidla by ochránila životy ukrajinských vojáků. Německá CDU navrhla v Bundestagu poskytnutí 200 obrněných transportéru typu Fuchs Ukrajině, doposud to však blokovala vládní koalice. Naopak poskytnutí západních letadel není tuto chvíli patrně na pořadu dne, neboť vzduch nad Ukrajinou je dominován bezpilotními prostředky a protileteckými obrany obou stran. Stále je však možnost poskytnout Ukrajině větší počet bojových dronů.
Je zde ještě jedna oblast, byť velmi sensitivní. Tou je využití ofenzivních kybernetických kapacit některých aliančních zemí (Britové, Estonci, Španělé, Němci, možná ČR?) proti Rusku. Řada lidí by byla proti a považovala by to za vstup do konfliktu. Já osobně se ale domnívám, že v momentě, kdy Rusko bezskrupulózním způsobem zasahuje civilní infrastrukturu, včetně nemocnic a dětských hřišť, není důvod, aby nerušeně fungovalo například metro v Moskvě, integrované dopravní systémy v dalších ruských městech či řídící střediska ruských vojenských letišť.
Pokud by vše výše uvedené zafungovalo v koordinaci (a vojenští plánovači by jistě našli další možnosti) mohlo by se utrpení civilistů významně zkrátit. Ukrajinská armáda by dokázala vítězně ukončit válku do jednoho až dvou měsíců.

(Smluvní) vztah Ukrajina-NATO
Pokud jde o eventualitu budoucího členství Ukrajiny v NATO, je především potřeba říci, že nejde jenom o zajištění ukrajinské bezpečnosti, ale jde o posílení bezpečnosti Aliance samotné. Ukrajina bude mít po této válce jednu z nejsilnějších armád světa. Započítáme-li do celkových schopností armády její odhodlání, bojové zkušenosti, bojovou morálku, technické i taktické inovace a reálné bojové zkušenosti, bude to, alespoň pokud jde o pozemní operační prostor Evropy, armáda srovnatelná svou silou s armádou Velké Británie či Francie. Není to tedy o hledání bezpečnostních garancí pro Ukrajinu. Bezpečnostní garance Ukrajině poskytne vlastní silná armáda opírající se o podporu válkou zoceleného národa a pevné bilaterální vazby na vojenské mocnosti (VB, USA, Polsko).
Přijetí Ukrajiny do Aliance bude ale mít význam pro celé její východní křídlo. Mluvil jsem s řadou expertů z Pobaltských zemí, kteří Ukrajinu v NATO vidí jako garanci vlastní bezpečnosti. Podobně je tomu i u nealiančních zemí, jako je Moldávie či Gruzie. Před nadcházejícím summitem NATO ve Vilniusu musí diplomacie členských států hledat silnější podobu závazků vtělených do summitových závěrů. Je třeba nelézt silnější jazyk než v roce 2008 v Bukurešti. Tehdy NATO jen obecně konstatovalo perspektivu členství pro Gruzii a Ukrajinu. Rusko následně na obě země zaútočilo. Nyní musí z textu závěrů jasně vyplývat, že ihned, jakmile Ukrajina splní požadavky nějakého přípravného procesu, její členství se stane faktem.


Dopady války na podobu Severoatlantické aliance
O budoucnosti NATO po konfliktu se mluví hodně. Většina debat má v tuto chvíli nutně akademický charakter. Válka totiž změní vše. Nejenom globální bezpečnostní prostředí, ale i samotnou podobu válčení. Jak, to tuto chvíli s určitostí nevíme. Bude teprve potřeba učinit důkladný přehled poválečných ruských vojenských kapacit a možných záměrů. Každý příští protivník NATO bude testovat spíše rychlost rozhodovacího procesu aliance než robustnost jejích sil.
Určité parametry adaptačního procesu se už nicméně rýsují nyní. Aliance bude mít nově regionální plány pro případ napadení. Budou tři, každý pro jedno spojené velitelství sil. Brunssum pro východ, Neapol pro jih a Norfolk pro sever a euroatlantický prostor. Jde o nový přístup ke kontingenčnímu plánování, které bylo dříve zaměřeno na jednotlivé scénáře. Jakmile budou regionální plány na jaře příštího hotovy, bude je třeba naplnit obsahem. To již bude úkolem samotných členských zemí. Tedy i České republiky na východním křídle Aliance. Už teď je jasné, že musíme posílit interoperabilitu našich sil, například cvičeními. Naši vojáci by měli trénovat v polských tréninkových bázích stavěných Američany (Drawsko-Pomorskie), jeden prapor naší těžké obrněné brigády by mohl být rozmístěn v polském Elblagu, kde je alianční divizní velitelství. Měli bychom nadále zvyšovat přítomnost AČR v Litvě, kde je naše armáda přítomna už několik let. Měli bychom učinit naší misi více bojovou a více permanentní. Je celá řada možností od protivzdušné obrany, přes speciální síly, pandury s protitankovými střelami, minometnou četu až po jednotku elektronického boje. Litva mohutně rozšiřuje své vojenskou infrastrukturu pro přijetí takových jednotek. Naše tréninkové specialisty bychom měli vyslat do mezinárodního vojenského výcvikového centra na Ukrajině (Joint Multinational Training Group Ukraine – Javoriv).
Severoatlantická aliance musí reflektovat skutečnost, že Rusko bude válkou výrazně oslabeno. Tak ostatně formulovaly svůj válečný cíl Spojené státy. Ministr obrany Austin při návštěvě Kyjeva prohlásil, že ruská armáda musí být natolik poražena, aby přestala představovat nebezpečí pro své sousedy. Jinými slovy, Spojené státy si přejí, aby Evropa sama dokázala v budoucnu ruskému nebezpečí čelit. Musí se tak dít ovšem v rámci NATO, nikoliv žádné „evropské armády“. V rámci NATO musí Evropa zvýšit tzv. úroveň ambicí. Dnes je realita taková, že většina bojových brigád NATO není amerických, ale evropských. Jenomže evropské země je jaksi nejsou schopny nasadit. Evropa totiž zaostává v oblasti bojové podpory („combat support“ a „combat support service“), chybí potřebná logistika, zdravotnické zabezpečení apod. Evropané nejsou schopni vyslat vojáky daleko za své hranice a udržet je tam v bojové pohotovosti. Například obě alianční mise v Iráku by bez americké logistiky a zdravotnického zabezpečení zkolabovaly. Totéž platí pro Afghánistán. To je třeba změnit. Evropa nemůže zůstat děckem, o jehož bezpečnost se musí starat někdo jiný.

Závěr: NATO stálo před řadou úkolů ještě před touto válkou. Zdaleka ne všechny byly na posledním summitu vyřešeny. Je například třeba přijmout novou námořní strategii, vypracovat černomořskou strategii apod. Válka k tomu přidala ještě akutní potřebu obnovy vojenské průmyslové produkce. To vše je důležité pro udržitelnost relevance Aliance na obou stranách Atlantiku do budoucna. Jsou ale věci, které lze provést ihned. Aby bylo jasno: I za stávajících kapacit má Západ možnost pomoci Ukrajině natolik, aby ukončila konflikt během měsíce až dvou. Vyžaduje to ale politickou vůli.