Dnes, ne až někdy

Je konec února. Jsem v malé moravské škole, povídáme si o smrti. Ptám se osmáků, jak by to vypadalo, kdyby smrt nebyla. To by bylo hrozné, říká po chvíli přemýšlení Tereza s culíkem. Nic by nemělo smysl a cenu, přidávají se ostatní, jen bychom se flákali a nebavilo by to nikoho. Třída si povídá o tom, že smrt je taková zpětná baterka, svítí nám na život a dává mu důležitost. Ve čtvrté třídě pak bystrý okatý Kuba říká, že moc chce veselý barevný pohřeb: jak to má ale udělat, kam to má napsat, komu říct, aby mu to splnili? Trochu mě zaskočil, říkám mu, na to máš ještě čas… A on že ne, co když mě teď cestou ze školy přejede auto a nikdo se to nedozví? Umřít přece můžeme každý, dodává přesvědčeně a beze strachu, potřebuju jim to říct teď!

Více »