Osmnáct Titaniků
aneb umíme si představit, kolik lidí jsme hodili přes palubu?
Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi
Povězte mi, odkud kam? Nevím sám, kam chvátám… Byl jsem prý moc maličký, pro zvědavé lidičky. Klaun má býti ku koukání, když ho neuviděj páni, ani paní, ani děti, bum a bim a bác a – letí.
Co jste dělal, rád se optám? Dělal jsem tam hop sem, hop tam. Šel jste do Loun? Odkud? Z Prahy? Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi.
Dnes, ne až někdy
Je konec února. Jsem v malé moravské škole, povídáme si o smrti. Ptám se osmáků, jak by to vypadalo, kdyby smrt nebyla. To by bylo hrozné, říká po chvíli přemýšlení Tereza s culíkem. Nic by nemělo smysl a cenu, přidávají se ostatní, jen bychom se flákali a nebavilo by to nikoho. Třída si povídá o tom, že smrt je taková zpětná baterka, svítí nám na život a dává mu důležitost. Ve čtvrté třídě pak bystrý okatý Kuba říká, že moc chce veselý barevný pohřeb: jak to má ale udělat, kam to má napsat, komu říct, aby mu to splnili? Trochu mě zaskočil, říkám mu, na to máš ještě čas… A on že ne, co když mě teď cestou ze školy přejede auto a nikdo se to nedozví? Umřít přece můžeme každý, dodává přesvědčeně a beze strachu, potřebuju jim to říct teď!
NA TO dává SOROS aneb o našich strašidlech
V dnešní době už moc nevěříme na vodníky a bludičky v obecním rybníku, z lesa na kopci nějak zmizel hejkal. Neslyšela jsem nikdy o sežrané princezně ani o zkamenělých rytířích. Nicméně zdá se, že tito naši pestří souputníci nás neopustili ani v moderní době: neděsí nás v lese, ale hejkají nám v hlavě, stahují nás do vod, v nichž neumíme plavat, snaží se sežrat křehčí bytosti, zaklít do kamene naše příbuzné, sírou okuřují články v diskusích pod čarou. Strašidla dnes: bát se či nebát?
Občanská společnost na návsi
Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, jak se definuje občanská společnost, zarazila bych se a nedokázala dobře odpovědět. A už vůbec bych neuměla odpovědět sousedovi o patro výš, ve vedlejší zahradě, vnukovi. Blekotala bych nejspíš něco o pravdě, pestrosti a odpovědnosti a cítila se trapně, protože přece to je dobrá věc a mně o ni má jít, ale sama houby vím, jak to vlastně popsat.
Pohádková volební pomoc III
Skoro v každé pohádce musí člověk překonat úklady, když se chce dostat na hrad, být králem, když chce princeznu nebo prostě „jen“ dobro. Ti, kteří úklady strojí a kují pikle, mají většinou moc, kterou nekale užívají, a nechtějí o ni přijít. Dočasně někdy odkládají koruny a přestrojují se za jiné, lžou, dělají, že to nejsou oni. Většinou pikliči nedopadnou dobře, ale stejně kují. Pohádky nás v dětství učily, jak se bránit zlu a volit dobro.
Jsme teď před prezidentskou volbou na křižovatce, možná na zásadnější, než tušíme. Zopakujme si, kdo a proč strojí úklady v pohádkách:
Pohádková volební pomoc II
...a připomeňme si, co jsme se naučili v dalších pohádkách:
Pohádková volební pomoc
...aneb připomeňme si, co jsme se naučili v pohádkách:
Havel zčistajasna
Naše svoboda jde do let. Je tu déle, než byla její kolegyně za první republiky. Počítáno lidským věkem, měla by už být dospělá a mít dospělé svobodné občany. Jenže to dospívání nám jde pomalu a ztěžka, podivná doba předtím byla příliš dlouhá.
Život se smrtí
Narození, umírání. Je možné se křehkých chvíl našich životů dotknout přes obrazovku? Zdá se, že výjimečně ano. Podívejte se.