Můžeme jít s vámi? aneb jak jsme s Rusy demonstrovali za Ukrajinu
Úterý kvečeru. Žluté slunce mizí z modrého nebe. Míchám modrou a žlutou barvu na paletě. Naše dospělá vnučka Ronja přiběhla, že spolu budeme vyrábět transparenty na večerní demonstraci. Kamarád se prý smál: to zní vtipně, vyrábět s babičkou transparent.
Nevolme mámení
Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás. Takoví lidé chtějí, abyste jen mlčeli, poslouchali a drželi krok. Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří mají diktátorské sklony, příliš často mění názory, nejsou schopni se domluvit s jinými, nabízejí různá dobrodružná, nepromyšlená a neodpovědná řešení a kteří by se nejraději vrátili k centralistickému řízení všech našich společných věcí.
Václav Havel, 1992, Česká televize
Osmnáct Titaniků
aneb umíme si představit, kolik lidí jsme hodili přes palubu?
Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi
Povězte mi, odkud kam? Nevím sám, kam chvátám… Byl jsem prý moc maličký, pro zvědavé lidičky. Klaun má býti ku koukání, když ho neuviděj páni, ani paní, ani děti, bum a bim a bác a – letí.
Co jste dělal, rád se optám? Dělal jsem tam hop sem, hop tam. Šel jste do Loun? Odkud? Z Prahy? Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi.
Dnes, ne až někdy
Je konec února. Jsem v malé moravské škole, povídáme si o smrti. Ptám se osmáků, jak by to vypadalo, kdyby smrt nebyla. To by bylo hrozné, říká po chvíli přemýšlení Tereza s culíkem. Nic by nemělo smysl a cenu, přidávají se ostatní, jen bychom se flákali a nebavilo by to nikoho. Třída si povídá o tom, že smrt je taková zpětná baterka, svítí nám na život a dává mu důležitost. Ve čtvrté třídě pak bystrý okatý Kuba říká, že moc chce veselý barevný pohřeb: jak to má ale udělat, kam to má napsat, komu říct, aby mu to splnili? Trochu mě zaskočil, říkám mu, na to máš ještě čas… A on že ne, co když mě teď cestou ze školy přejede auto a nikdo se to nedozví? Umřít přece můžeme každý, dodává přesvědčeně a beze strachu, potřebuju jim to říct teď!
NA TO dává SOROS aneb o našich strašidlech
V dnešní době už moc nevěříme na vodníky a bludičky v obecním rybníku, z lesa na kopci nějak zmizel hejkal. Neslyšela jsem nikdy o sežrané princezně ani o zkamenělých rytířích. Nicméně zdá se, že tito naši pestří souputníci nás neopustili ani v moderní době: neděsí nás v lese, ale hejkají nám v hlavě, stahují nás do vod, v nichž neumíme plavat, snaží se sežrat křehčí bytosti, zaklít do kamene naše příbuzné, sírou okuřují články v diskusích pod čarou. Strašidla dnes: bát se či nebát?
Občanská společnost na návsi
Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, jak se definuje občanská společnost, zarazila bych se a nedokázala dobře odpovědět. A už vůbec bych neuměla odpovědět sousedovi o patro výš, ve vedlejší zahradě, vnukovi. Blekotala bych nejspíš něco o pravdě, pestrosti a odpovědnosti a cítila se trapně, protože přece to je dobrá věc a mně o ni má jít, ale sama houby vím, jak to vlastně popsat.
Pohádková volební pomoc III
Skoro v každé pohádce musí člověk překonat úklady, když se chce dostat na hrad, být králem, když chce princeznu nebo prostě „jen“ dobro. Ti, kteří úklady strojí a kují pikle, mají většinou moc, kterou nekale užívají, a nechtějí o ni přijít. Dočasně někdy odkládají koruny a přestrojují se za jiné, lžou, dělají, že to nejsou oni. Většinou pikliči nedopadnou dobře, ale stejně kují. Pohádky nás v dětství učily, jak se bránit zlu a volit dobro.
Jsme teď před prezidentskou volbou na křižovatce, možná na zásadnější, než tušíme. Zopakujme si, kdo a proč strojí úklady v pohádkách:
Pohádková volební pomoc II
...a připomeňme si, co jsme se naučili v dalších pohádkách:
Pohádková volební pomoc
...aneb připomeňme si, co jsme se naučili v pohádkách:
S Trumpem nemá Amerika východiska. Republikáni by ho měli poslat do důchodu
Vymočit se na hřišti a spát s hlavou k severu. Jak rituály pomáhají odbourávat stres
Praha nezvládá pomoc lidem na drogách
Ministr, který zkouší neveselé realitě uniknout za volantem luxusního Porsche
Kterak pohlavně dospíváme a věštíme z jater. A kterak si indiáni střílejí z vědců
