Osmnáct Titaniků
aneb umíme si představit, kolik lidí jsme hodili přes palubu?
Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi
Povězte mi, odkud kam? Nevím sám, kam chvátám… Byl jsem prý moc maličký, pro zvědavé lidičky. Klaun má býti ku koukání, když ho neuviděj páni, ani paní, ani děti, bum a bim a bác a – letí.
Co jste dělal, rád se optám? Dělal jsem tam hop sem, hop tam. Šel jste do Loun? Odkud? Z Prahy? Dělal jsem tam ho-ho, ha-hi.
Dnes, ne až někdy
Je konec února. Jsem v malé moravské škole, povídáme si o smrti. Ptám se osmáků, jak by to vypadalo, kdyby smrt nebyla. To by bylo hrozné, říká po chvíli přemýšlení Tereza s culíkem. Nic by nemělo smysl a cenu, přidávají se ostatní, jen bychom se flákali a nebavilo by to nikoho. Třída si povídá o tom, že smrt je taková zpětná baterka, svítí nám na život a dává mu důležitost. Ve čtvrté třídě pak bystrý okatý Kuba říká, že moc chce veselý barevný pohřeb: jak to má ale udělat, kam to má napsat, komu říct, aby mu to splnili? Trochu mě zaskočil, říkám mu, na to máš ještě čas… A on že ne, co když mě teď cestou ze školy přejede auto a nikdo se to nedozví? Umřít přece můžeme každý, dodává přesvědčeně a beze strachu, potřebuju jim to říct teď!
NA TO dává SOROS aneb o našich strašidlech
V dnešní době už moc nevěříme na vodníky a bludičky v obecním rybníku, z lesa na kopci nějak zmizel hejkal. Neslyšela jsem nikdy o sežrané princezně ani o zkamenělých rytířích. Nicméně zdá se, že tito naši pestří souputníci nás neopustili ani v moderní době: neděsí nás v lese, ale hejkají nám v hlavě, stahují nás do vod, v nichž neumíme plavat, snaží se sežrat křehčí bytosti, zaklít do kamene naše příbuzné, sírou okuřují články v diskusích pod čarou. Strašidla dnes: bát se či nebát?
Občanská společnost na návsi
Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, jak se definuje občanská společnost, zarazila bych se a nedokázala dobře odpovědět. A už vůbec bych neuměla odpovědět sousedovi o patro výš, ve vedlejší zahradě, vnukovi. Blekotala bych nejspíš něco o pravdě, pestrosti a odpovědnosti a cítila se trapně, protože přece to je dobrá věc a mně o ni má jít, ale sama houby vím, jak to vlastně popsat.
Pohádková volební pomoc III
Skoro v každé pohádce musí člověk překonat úklady, když se chce dostat na hrad, být králem, když chce princeznu nebo prostě „jen“ dobro. Ti, kteří úklady strojí a kují pikle, mají většinou moc, kterou nekale užívají, a nechtějí o ni přijít. Dočasně někdy odkládají koruny a přestrojují se za jiné, lžou, dělají, že to nejsou oni. Většinou pikliči nedopadnou dobře, ale stejně kují. Pohádky nás v dětství učily, jak se bránit zlu a volit dobro.
Jsme teď před prezidentskou volbou na křižovatce, možná na zásadnější, než tušíme. Zopakujme si, kdo a proč strojí úklady v pohádkách:
Pohádková volební pomoc II
...a připomeňme si, co jsme se naučili v dalších pohádkách:
Pohádková volební pomoc
...aneb připomeňme si, co jsme se naučili v pohádkách:
Havel zčistajasna
Naše svoboda jde do let. Je tu déle, než byla její kolegyně za první republiky. Počítáno lidským věkem, měla by už být dospělá a mít dospělé svobodné občany. Jenže to dospívání nám jde pomalu a ztěžka, podivná doba předtím byla příliš dlouhá.
Život se smrtí
Narození, umírání. Je možné se křehkých chvíl našich životů dotknout přes obrazovku? Zdá se, že výjimečně ano. Podívejte se.
Výsledek ruského teroru? Zeman skončil. Havlíček a další taky, jsme-li suverénní stát
Spolu se Zemanem. Proč se opozice rozhodla všechnu moc předat Pražskému hradu?
Česko-ruské vztahy explodovaly. Most mezi Západem a Východem se zase jednou zhroutil
Amerika odchází z Afghánistánu. Není to prohra, přiznání limitů ale ano
České sci-fi, poslanci přijali odstup 1,5 metru od cyklisty, na kole bude bezpečněji
