Vždycky se trochu zdráhám, když dostanu otázku po euthanasii. Odpovídám: přijďte se k nám do hospice podívat a povídat si a udělejte si pak úsudek sami. Přemýšlejte o svých nejbližších a o tom, co chcete. Ne jen v okamžiku smrti, ale především v životě. Umírání totiž není něco, co se života netýká. Umírání je ještě úplně, ale úplně život. Náš život.

Někdy se diskuse o euthanasii vede jako hovory u pískoviště. Jeden mluví o voze, druhý o koze, mnozí si myslí, že mají ve věci jasno, i když o ní moc nepřemýšleli. Vždyť našemu životu, tomu my rozumíme nejlíp! V koutku hřiště se pak krčí obyčejná moudrost a zdrženlivost i trosky historických souvislostí. Agora se proměnila v pitoreskní Hyde Park, stačí jen dát si bedničku pod nohy a začít mluvit. Mé dospívající děti, když někdo mluvil hlouposti, prohodily opovržlivě: „kecy v kleci“. Tato zvukomalebná říkačka nabývá bohužel v kontextu euthanasie trefného významu.

Jsme jakoby chyceni, bojíme se. Proč? Smrt a umírání jsme zavřeli za dveře a teď máme strach. Ten strach ke smrti vždy patřil. My se jím ale necháme ochromit a potom hledáme zkratkovitá řešení, která by nás z něj vysvobodila. Shlukli jsme se a špitáme si jako děti, že za těmi zakázanými dveřmi na konci chodby je strašidlo, je děěěěsné, má vystrčené zuby, velké oči, ba dokonce nafouklé břicho a oteklé nohy a považte (s rukou před ústy šeptáme už jen do ucha), ono je dokonce po...!!!!

Bylo by to takhle pohádkově legrační, kdyby nešlo o utrpení tolika lidí – a kdyby za těmi dveřmi nebyla naše maminka. Těší se, že přijdeme. Mlčky doufá, že ji vezmeme domů. Potřebuje naše slovo, naše pohlazení po zpocených vlasech, naše přebalení. Když jsme jej kdysi potřebovali my, byla tu. My tu nejsme. Stojíme na začátku té strašidelné chodby, bedničku pod nohama, na sobě kravatu a sako, v duchu se chvějeme, navenek sebejistě vykládáme ... kecy v kleci. V kleci našeho strachu. Strachu, že těm, které máme rádi, neumíme pomoci. Strachu, že za těmi dveřmi budeme jednou my sami.

Zaujal mne průzračně nešikovný, situaci však přesně vystihující výrok jedné paní poslankyně v jedné prázdninové MF Dnes. Má zkušenost s umíráním svých blízkých a ví, že péče o umírající u nás není dobrá. Proto je pro euthanasii. Zkouším domyslet ad absurdum: vydávají se špatné knihy, vydloubeme si oči? Šijí ševci špatné boty, uřežeme si nohy? A co uděláme, když naše děti učí špatní učitelé?

A nebo jinak: jsou někteří chudí, jiní bohatí? Udělejme revoluci! Řešit velké problémy šmahem je přece tak svůdné!

Umírání je těžká doba. Ale stejně jako jiné těžké doby do života patří a může přinést i věci důležité a dobré. Kvalitní péče s dobrou léčbou bolesti a dalších obtíží je k tomu potřeba, naše ochota ji poskytovat také. Taková péče u nás většinou opravdu není, ale může být. Jak to udělat? Je to na nás. Buď zvolíme nelehkou a smysluplnou cestu zlepšení péče o umírající v naší zemi, nebo budeme na svůj strach stražit další absurdní pasti.

Také mi umřelo mnoho blízkých, někteří bohužel bez dobré péče. Dodnes mě to trápí. Ale také vím, že u nás, v jiných hospicích a na dalších místech v něžné, smutné i tiše krásné péči svých rodin umírají lidé sice těžce, ale bez zbytečné bolesti, s důstojností a s láskou. Po zabití nevolají téměř nikdy. Zkušenost s dobrou péčí o umírající může být osvobozující.

Snažíme se mít dobré boty, kupovat dobré knihy a svým dětem najít dobré učitele. I na dobré škole nejsou ale všichni učitelé dobří. Po dlouhé cestě i dobré boty tlačí. Také v dobrém životě leccos bolí. A přece si nakonec řekneme, ta cesta byla pěkná. Pokud si ovšem předem neuřežeme nohy.

Vyšlo v MF DNES, upraveno