Než rodiče „někam dáme“
V Respektu tohoto týdne vyšel článek o lidech, kteří se starají doma o své staré rodiče. Také vám to připadá na článek málo? Řeknete si: a co na tom, to je přece samozřejmé, pročpak to dávat do novin? Nebo vám to připadá divné a podumáte: to musejí být nějací podivíni, blázni či bohatci, kteří pohrdnou skvělými ústavy budovanými k tomu, aby táta mohl být až do konce nezávislý na nás a abychom i my mohli všichni naplno žít svoji autonomii jaksepatří. Přemýšlím, kolik lidí si asi řekne to a kolik to druhé a obávám se, že když o tom píší v novinách, že pravda je asi spíš na té druhé straně. Pro nás velmi nelichotivá.
Ano, máme všichni moc práce, doba je zlá a tvrdá (ve svém životě jsem ale lepší nezažila), nemůžeme se zdržovat s mnoho let nesoběstačnými „seniory“, určitě by jim bylo nepříjemné, že se o ně staráme zrovna my…, a co teprve děti, byly by konfrontovány s demencí, inkontinencí a nemohoucností, určitě by je to neblaze ovlivnilo, slyšely by babičku naříkat ba hudrovat, ještě by pak musely pomáhat a neměly čas na vlastní rozvoj, kroužky a tak…, minimálně na to nemáme prostě peníze žít jen z jednoho platu a byt je malý.
Beru velmi vážně všechny obtíže, které péče o staré rodiče přináší. Vím, že někdy vůbec není snadné přeonačit práci a bydlení a někdy to snad opravdu nejde. Nerozumím ale argumentu s dětmi: jsem hluboce přesvědčena, že uvidí-li, jak se staráme o své rodiče, postarají se spíše i ony o nás, až budeme staří a – dost možná – už nebude na žádnou vymoženost posledních desetiletí, které se říká důchod. A byt a peníze? Tady umím jen odpovědět svojí zkušeností z našeho domácího hospice: jsou lidé, kteří volají a nabízejí velké peníze, aby se jim někdo hezky postaral o maminku. Ale jsou jiní, kteří volají třeba hned po nich: slíbili tátovi, že jej „nikam nedají“, tak přestrkali děti, sami si lehli do obýváku a táta půjde k nim. Není to v množství pokojů a peněz. Je to daleko více v tom, jestli víme, že jsme děti a máme mámu a tátu, kteří se o nás starali dlouhá léta, když jsme to sami ještě neuměli a teď potřebují pár měsíců nebo let od nás. Žijeme daleko déle a pohodlněji než kdy dřív. Daň, kterou za to platíme, je pak naše dlouhé odcházení; umíráme také déle a často vůbec ne snadněji než dříve.
Blíží se Vánoce. Začne se více než jindy mluvit o rodině, štěstí, radosti, pohodě, pokoji. Co to je štěstí a radost? O jedné píše autor článku v Respektu: je to radost, která k nám nepřichází jako slečna v plavkách na pláži, ale spíše se belhá a záda ji bolí. Ale my najednou umíme pomoci, podepřeme ji, usmějeme se, uděláme to, co udělat máme, splníme přání.
Noc je dlouhá, vyskakujeme mockrát a konejšíme, přebalujeme, pozpěvujeme, větráme i zavíráme, přineseme pití. Nemluvím o miminku, ale o mámě, babičce. K ránu usínáme unavení a ráno vyskočit a znova. A pak vejdete do pokoje po takové noci, maminka zazáří očima a potichu vám řekne: děkuji, jsem ráda, že jsem doma. Noc je náhle na hony daleko, rozhrnete záclony, do pokoje vejde světlo. Přinesete čaj v jejím hrnku do její postele. Je vám hezky, máte radost. A pak, až jednou maminka s vámi nebude, tak se tahle chvíle připomene i se svojí kratičkou radostí a vy byste ji za jinou neměnili.
Ze všech stran se na nás hrne to, co je dobrý a šťastný život: zdraví, slunce, peníze, chytré děti… buďme za takovéto věci vděčni, ale nezapomeňme si všimnout i toho štěstí, které přichází skrze chvíle těžké a dlouhé, únavu a beznaději. Péče o rodiče může být hodně dlouhá a těžká. Někdy to opravdu nejde. Ale než to řekneme a než je „někam dáme“, zvažme to důkladně. Přese všechno totiž tato péče patří do toho, čemu říkáme dobrý život, a přináší i to, co tak úpěnlivě hledáme: opravdovou radost. A je prostě samozřejmá a nemělo by se o ní psát v novinách. Za článek ovšem děkuji.
Ano, máme všichni moc práce, doba je zlá a tvrdá (ve svém životě jsem ale lepší nezažila), nemůžeme se zdržovat s mnoho let nesoběstačnými „seniory“, určitě by jim bylo nepříjemné, že se o ně staráme zrovna my…, a co teprve děti, byly by konfrontovány s demencí, inkontinencí a nemohoucností, určitě by je to neblaze ovlivnilo, slyšely by babičku naříkat ba hudrovat, ještě by pak musely pomáhat a neměly čas na vlastní rozvoj, kroužky a tak…, minimálně na to nemáme prostě peníze žít jen z jednoho platu a byt je malý.
Beru velmi vážně všechny obtíže, které péče o staré rodiče přináší. Vím, že někdy vůbec není snadné přeonačit práci a bydlení a někdy to snad opravdu nejde. Nerozumím ale argumentu s dětmi: jsem hluboce přesvědčena, že uvidí-li, jak se staráme o své rodiče, postarají se spíše i ony o nás, až budeme staří a – dost možná – už nebude na žádnou vymoženost posledních desetiletí, které se říká důchod. A byt a peníze? Tady umím jen odpovědět svojí zkušeností z našeho domácího hospice: jsou lidé, kteří volají a nabízejí velké peníze, aby se jim někdo hezky postaral o maminku. Ale jsou jiní, kteří volají třeba hned po nich: slíbili tátovi, že jej „nikam nedají“, tak přestrkali děti, sami si lehli do obýváku a táta půjde k nim. Není to v množství pokojů a peněz. Je to daleko více v tom, jestli víme, že jsme děti a máme mámu a tátu, kteří se o nás starali dlouhá léta, když jsme to sami ještě neuměli a teď potřebují pár měsíců nebo let od nás. Žijeme daleko déle a pohodlněji než kdy dřív. Daň, kterou za to platíme, je pak naše dlouhé odcházení; umíráme také déle a často vůbec ne snadněji než dříve.
Blíží se Vánoce. Začne se více než jindy mluvit o rodině, štěstí, radosti, pohodě, pokoji. Co to je štěstí a radost? O jedné píše autor článku v Respektu: je to radost, která k nám nepřichází jako slečna v plavkách na pláži, ale spíše se belhá a záda ji bolí. Ale my najednou umíme pomoci, podepřeme ji, usmějeme se, uděláme to, co udělat máme, splníme přání.
Noc je dlouhá, vyskakujeme mockrát a konejšíme, přebalujeme, pozpěvujeme, větráme i zavíráme, přineseme pití. Nemluvím o miminku, ale o mámě, babičce. K ránu usínáme unavení a ráno vyskočit a znova. A pak vejdete do pokoje po takové noci, maminka zazáří očima a potichu vám řekne: děkuji, jsem ráda, že jsem doma. Noc je náhle na hony daleko, rozhrnete záclony, do pokoje vejde světlo. Přinesete čaj v jejím hrnku do její postele. Je vám hezky, máte radost. A pak, až jednou maminka s vámi nebude, tak se tahle chvíle připomene i se svojí kratičkou radostí a vy byste ji za jinou neměnili.
Ze všech stran se na nás hrne to, co je dobrý a šťastný život: zdraví, slunce, peníze, chytré děti… buďme za takovéto věci vděčni, ale nezapomeňme si všimnout i toho štěstí, které přichází skrze chvíle těžké a dlouhé, únavu a beznaději. Péče o rodiče může být hodně dlouhá a těžká. Někdy to opravdu nejde. Ale než to řekneme a než je „někam dáme“, zvažme to důkladně. Přese všechno totiž tato péče patří do toho, čemu říkáme dobrý život, a přináší i to, co tak úpěnlivě hledáme: opravdovou radost. A je prostě samozřejmá a nemělo by se o ní psát v novinách. Za článek ovšem děkuji.