Je konec léta a to se vždycky trochu ohlížím. Od jisté doby mi k tomu ohlížení patří vděčnost, taková něžná moudrá paní. Tiše přisedne, v rukou hrnek s čajem, trochu si pro sebe září a děkuje. Té vděčnosti mne učí jak život s mými nejbližšími, tak život s hospicem a jeho lidmi. Před osmi lety jsme založili Cestu domů, která si vytkla za cíl přispět ke zlepšení umírání v Čechách, které bylo (a pořád je) v té naší zemi dost smutné. Jak všude píšeme, tři čtvrtiny z nás by nechtěly umírat v institucích a přesně tolik z nás tam umírá. Tak se trošku snažíme, aby bylo líp.

Založili jsme domácí hospic, který v Praze pomáhá rodinám, které se rozhodly splnit přání svých blízkých (i své) a umožnit jim být v těžké nemoci na konci života společně doma. Za ta léta to bylo v Praze přes 600 rodin. Je to moc nebo málo? Paní Vděčnost nad svým hrnkem se usmívá a říká, že hodně. Tolik lidí nebylo v noci samo se svým strachem, tolik lidí mohlo kdykoli v noci zavolat o pomoc, tolik lidí s nimi bdělo a dělilo se s dalšími členy rodiny o péči, tolik lidí vymýšlelo, čím svým nejbližším udělat radost, jak jim to odečíst z očí, z plachých gest rukou. Všichni to byli lidé z Prahy, velkého uspěchaného města, kde údajně věříme jen na výkon a peníze a nemyslíme na to, co nás přesahuje, v Boha nevěříme, bližního překročíme.

Mám z toho radost. Vždycky, když někdo zemře s rodinou, která jej doprovází, přijde tato tichá radost i k nám a je to pro nás takový malý svátek. Sestřičky, lékaři i dobrovolníci přizvou paní Vděčnost, uzavře se příběh a může se vykročit na další cesty domů.

Umírání v naší zemi jsme se snažili napravovat ještě dalšími rozličnými cestami: hospic obstará jen tak 150 lidí za rok…ale nás smutně umírá sto tisíc ročně. Jak na to? Snažíme se psát, přednášet, snažíme se o tom mluvit – slyšíte nás? Snažíme se, abychom si každý uvědomili, že konec života do života patří, byť si je jak u miminka křehký, moc si toho už neřekneme, a ve spoustě věcí je třeba spoléhat na pomoc ostatních. Konec života není nějaký odpadek, pouhý zbytek z krásného jablka, ohryzek k vyhození. Nebo vlastně trochu ano: v ohryzku jsou semínka, to nejcennější, co jablko nese a proč vlastně je.

Nevyhazujme jej, ale trpělivě vyloupněme semínka, z nichž umí vyrůst strom. Konec života je dobrý čas, velice často také pomůže tomu, abychom viděli, jaký smysl život měl, odkud a kam a s kým jsme šli. A paní Vděčnost je zase tu: umíme li přijmout její tiché děkování, lépe se nám odchází. Ohlédneme se zpět a vidíme, co jsme všechno dostali, že život byl těžký i dobrý zároveň, potkali jsme v něm dobré lidi, udělali dobré věci, měli hodné děti. Pokud jen hledíme dopředu a pořád od života něco ještě chceme, pak si tu pěknou chvilku s paní Vděčností neužijeme a odcházíme nespokojeni, nesmířeni.

Američané říkají, že nejlepší hospicové heslo je You Too. Že každého z nás se to týká a také každý z nás může pro to, aby bylo líp, něco udělat. A že v žádném případě nebude litovat: pomůže zlepšit způsob umírání i pro sebe a své blízké. Kromě konkrétní služby rodinám jsme proto nabídli i pomoc na internetu. Náš web umirani.cz má asi trochu strašidelný název, ale přesto je tam denně mnoho set lidí, hledají rady a informace, i vy je tam můžete najít a někomu kolem sebe pomoci. Na webu nezavirejteoci.cz zase lze najít způsob, jak pomoci otevřít diskusi o konci života, jak nezavírat oči před tím, co je v našem životě důležité. A čas na konci života prostě důležitý je.