Naše svoboda jde do let. Je tu déle, než byla její kolegyně za první republiky. Počítáno lidským věkem, měla by už být dospělá a mít dospělé svobodné občany. Jenže to dospívání nám jde pomalu a ztěžka, podivná doba předtím byla příliš dlouhá.

Byla to doba plíživě pokroucená, utvrzovala několik generací od jeslí po nemocnice v tom, že život začíná a končí v bezduchých institucích, že s tím nemůžeme a nesmíme nic dělat, že celý náš život jiné neviditelné instituce číhají za našimi dveřmi nebo čmuchají v naší kuchyni a všechno to pak skončí tak, že nás nasypou do umělohmotné piksly. Dobře, že tahle doba je pryč!
V té době se ale také narodily skoro všechny naše děti, vlastní i ty později adoptované. Většina z nich s námi byla na demonstracích, vyráběly s námi plakáty a transparenty, které jsme pak montovali na tyče od smetáků a ty pak zas na kočárek, který byl takovým malým alegorickým vozem. Hráli jsme si, jak píše níže Tereza a jak ukazuje i ilustrační fotografie z drakového happeningu na Letné…ale bylo to důležité hraní.
Poprosila jsem (na výzvu zdejšího pana Stejskala) naše už dospělé děti o jejich pohled na listopad 1989 a na naši svobodu. A přitom jsem si uvědomila, že ani můj muž, ani já, ale ani jedna z našich ratolestí bychom to, co teď děláme, před rokem 1989 dělat nemohli…

Barbora (35, pedagožka a knihovnice v muzeu na mateřské dovolené)
Pamatuju si, jak jsme s mou mámou, když ještě žila, šly na generální stávku, na Václavák jsme se skoro nedostaly, stály jsme na Jungmaňáku a já byla celá vykulená z takového množství lidí. Taky si pamatuju, že náš kamarád lékař dal mě a své dceři a mojí spolužačce trikoloru a naše třídní učitelka mě seřvala, že ji mám připnutou na tričku. A pak si pamatuju hesla „na Štěpána bez Štěpána“ a „Jakeše do koše“. Povinná ruština od listopadu dostala odpočinkový ráz, už jsme jenom zpívali a pak měli angličtinu, kterou nás učila rychlokvašná ruštinářka.

Adam (32, zvukař a výkonný ředitel divadla)
Vzpomínek na listopad 1989 moc nemám… Nepamatuji si žádné policajty ani žádný strach, na demonstracích s ozbrojenými policajty jsem asi nebyl. Pamatuju si naopak radost dospělých kolem mne a jejich velikou naději v něco, co jsem nechápal. Děly se najednou věci, které docela nadlouho a zásadně proměnily náš všední život a navíc byly zábavné: všichni jsme doma tvořili transparenty na výpravy do města a „oblečkotransparenty“, v nichž jsme pak mohli chodit venku, což se mi moc líbilo. Pak jsem chápal, že existuje někde „nějakej Havel, kterej je pro nás dobrej“. Vzpomínám si, jak jsme na Václavském náměstí a že jsem hrozně překvapený, že tam je tolik lidí a všichni zpívají stejnou písničku. Znal jsem spoustu písniček, ale tuhle (hymnu) jsem neznal, tak mě překvapilo, že všichni ostatní ji umějí. A ještě vzpomínka školní: od září 1989 jsem začal chodit do školy a tím pádem jsem se poprvé také setkal s oslovením „soudružko“. Máma mluvila vždycky o paní učitelce a „soudružko“ jí říkat nechtěla. Když jsem si po pár měsících toto oslovení zafixoval, došlo se změnou režimu i na změnu oslovení. Naše soudružka učitelka byla ale Soudružka tělem i duší, tak takovou zůstala a opravdové změny jsme se dočkali až se změnou třídní učitelky od dalšího roku, kdy jsme dostali skutečnou Paní učitelku.

Marie (30, ředitelka komunitního centra na mateřské dovolené)
Pamatuju si toho z listopadu 1989 docela dost, ale co vím ze svého okolí, tak lidi o půl roku mladší si většinou už nic nebo skoro nic nepamatují. Zdá se mi, že hodně to záleží na tom, jestli to jejich rodiče prožívali, a když to prožívali, jestli to dětem nějak zprostředkovali.
Pro mne to je doba, od které vnímám svět jinak. Do té doby to byla jen rodina, kamarádi, náš byt, chalupa atd... Od té chvíle pro mne existoval stát, veřejnost, prezident a podobné jiné funkce. Obzvlášť funkce a lidé v nich se mi dost pletli, ale byli tam a byli důležití. Samotné demonstrace se mi líbily, nejvíc se pamatuju na tu velkou na Letné. I když jsem byla už veliká, seděla jsem tátovi na ramenou a měla jsem na sobě hnědou čepici s velbloudama. A zvonila jsem klíči. Jiné demonstrace si pamatuju jen z televize. I to byla změna, protože televizi jsme do té doby neměli a najednou se objevila a byla hodně často zapnutá. Pochopitelně se mi to celé líbilo a bylo to velké dobrodružství, vlastně mám pocit, že jisté naivní nadšení a důvěru v Havla, demonstrace a sílu aktivních občanů v sobě mám doteď.
Jo a dost se mi líbila celá estetická stránka revoluce: plakáty, transparenty, písně, hesla, OF znak, fotka Václava Havla a tak... Můj muž Vítek si pamatuje hlavně obrázek Václava Havla a to, že se Havel tak nějak zjevil zčistajasna, předtím se o něm nemluvilo, a pak se o něm mluvilo pořád.

Tereza (28, teoretička umění, vedoucí dobročinného obchodu)
V roce 1989 mi byly tři roky. Pamatuju si tedy všechno z pohledu tříletého dítěte, které si začalo všímat většího (a jiného) mumraje a života kolem sebe. To jsem poznala z větší frekvence návštěv u nás doma a z výletů na Letnou, kam jsme jinak chodili na normální procházky. Z hlasů zněla naděje a nohy kolem mě sedící nebo stojící na zemi se rychle měnily a přesouvaly... Připadalo mi, že se dospělí trochu zbláznili, že pískají a křičí, hrají si podobně jako my.. Zároveň z toho byla slyšet vážnost a nejvíce opravdu ta naděje.
Nejsilnější zážitky, které si pamatuji, nemám z demonstrací, ale z domova. Ve dvou pokojích v našem bytě bydlela babička. K ní se chodilo jen na sobotní oběd, kolem revoluce se ale jeden z jejích pokojů zaplnil transparenty, které většinou vyráběla moje máma, jelikož je výtvarnice. Hodně dlouho do 90. let jsem si dokonce myslela, že to OF se smějícím se obličejem vymyslela ona. Na transparentech byly nějaké nápisy, kterým jsem nerozuměla, ale byly tam také obrázky, které jsem sice také nechápala, ale přišlo mi, že si máma zase nějak hraje - byly na nich obrázky jako z komiksu, jiné, než jaké dělala do knížek. S některými transparenty jsme i pomáhali. Babička byla taky veselejší a věšeli jsme do oken k truhlíkům české vlajky, které babička vytáhla ze šuplíku. Ukazovala nám také staré pohlednice z první republiky a na stole se začalo listovat v různých časopisech a samizdatech... Nejvíce ze všeho mi však utkvěly v paměti zpěvy rodičů, když nacvičovali s babičkami, dědečkem a kamarády písně od Ludvíka Vaculíka. Nechápala jsem, jaká divná slova a texty si dospělí vymýšlejí na melodie písniček, které jsme znali: proč se místo holubičky zpívá o nějaké policejní mašině? Proč se vedle nějakého Jakeše zmiňuje můj táta (jmenuje se křestním jménem Štěpán)? Ale všichni se u toho tvářili důležitě, napůl vesele a napůl vážně, dojatě... a zase - nadějně. A dokonce si myslím, že se některé ty písničky pak zpívaly místo vánočních koled, což mi přišlo nejdivnější.

Kateřina (26, asistentka pedagoga, nyní v Austrálii)
Z listopadu 1989 si samozřejmě nepamatuju nic. Neumím si vůbec představit, že to v naší zemi mohlo vypadat jinak, než to znám. Neumím si představit, že bych nemohla před rokem být jako au pair v Anglii, ani že bych nemohla teď být se svým partnerem v Austrálii. Neumím si představit, že bych nikdy nemohla za hranice, neumím si představit, že by na hranicích byly dráty a vojáci. A neumím si představit, jaké by to bylo, kdyby se to všechno vrátilo...

Jan (26, produkční kulturního studentského centra)
Nevzpomínám si na dobu před listopadem a ani na samotnou revoluci. Bylo mi rok a půl. Vnímám to však jako probuzení ze zimního spánku a hlavně šedi, která asi nejlíp charakterizuje můj pohled na dobu před listopadem 1989. Totalita jako všepřekrývající nános šedi, o kterém všichni vědí, ale málokdo o něm umí otevřeně mluvit. Dostali jsme možnost ho uklidit, setřít, oprášit a vysát jednou provždy. Tahle šeď je ale dlouhověká a nejde setřít jedním tahem jako nános prachu na pianu.

František (20, student filosofie)
Na listopad 1989 si pamatovat nemohu, protože jsem ještě nebyl na světě. Co si myslím o naší svobodě? Život bez ní musí být těžký a smutný a jsem moc vděčný, že ji máme. Ale také si myslím, že nikdy není hotová a že na ní musíme pořád pracovat. Taková svoboda, po které někteří lidé dnes volají a kterou podle nich revoluce nepřinesla, podle mne neexistuje. Je to trochu jako s demokracií, která má své mouchy, ale je tím nejlepším, co jako prostředek k vzájemnému soužití, máme. Tak i ta svoboda, kterou teď máme, není ideální, ale za nic bych ji neměnil. A ve srovnání s jinými dobami a s tím, co se dnes děje nedaleko nás, se mi vlastně zdá, že je tím nejlepším, co jde tady a teď mít. Vždyť třeba já dnes můžu jezdit studovat do zahraničí, studovat veřejně to, co mě baví, a nemusím za to nikde (prozatím) demonstrovat.