Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, jak se definuje občanská společnost, zarazila bych se a nedokázala dobře odpovědět. A už vůbec bych neuměla odpovědět sousedovi o patro výš, ve vedlejší zahradě, vnukovi. Blekotala bych nejspíš něco o pravdě, pestrosti a odpovědnosti a cítila se trapně, protože přece to je dobrá věc a mně o ni má jít, ale sama houby vím, jak to vlastně popsat.

A teď si myslím, že ji vidím, žiji, obdivuji, objevuji. Ocitla jsem se rázem jakoby doma, plno věcí se propojilo a já jim rozumím.
O prob(o)uzení občanské společnosti nějak vypovídají desetitisíce lidí Václavském náměstí – ale to už jsem párkrát zažila. Také o něm píší novináři, kteří je sledují, často trefně komentují, nebo se rovnou i opatrně radují. Díky jim, že hledají, definují, ptají se, myslí. Živoucí ilustrací občanské společnosti jsou pak zakladatelé Milionu chvilek, kterým nyní patrně trochu nečekaně vtrhla tato (hodně) kolektivní bytost, až domů, do soukromých životů – a oni to chrabře nesou a konají, co umějí, za nás a pro nás a s námi. Je to už tak špatné, že přišli i introverti, jak jsem si přečetla na jednom transparentu.
Co je ale nové a já to ještě ve svém dlouhém životě nikdy nezažila: ke spravedlnosti se lidé postupně a veřejně hlásí po celé zemi, v malých obcích i mnoha městech. S vtipem, nadhledem a zároveň normálně. Jít na plný Václavák s cedulí na smetákové tyči není tak těžké, ale vyjít s ní na náves s několika sousedy před ty, co zůstanou za okny, chce odvahu. A čím dál víc lidí ji má. Já jsem si ji dodala tím, že jsem si na ceduli namalovala vlky, kterých se nechci bát. A na těch nejrůznějších náměstích a návsích to každý dělá po svém: Ochotnický divadelní spolek maluje transparenty. Autoopravář zajistí pro mikrofon elektriku z autobaterie. Knihovnice z malého městečka rozesílá mailem sousedům zajímavé články o ekologii. Učitel přečte na demonstraci na návsi článek o populismu, jinde pan přírodovědec glosu o motýlech a včelách. Paní ze mlýna vyrobí placky. Mladá maminka dá kočárek babičce a přednese text od Milionu chvilek. U nás vesnický pan doktor složí veselý protestsong, přinese harmoniku a za chvíli s ním zpívají všichni. Vedoucí koloniálu neumí Facebook, ale umí obesílat sousedy maily a připravovat demonstraci. Po hymně se povídá v hospodě nebo ve vlaku, po mailu a facebooku, posílají se články, vzpomíná se, domlouvají se cesty a návštěvy, doporučují knihy a filmy.

Nejsem v čítance. Jsem na návsi, kam celý život chodím jen na nákup a do kostela. Jsem ráda. Povedly se dvě věci: Jednak probudit starost v lidech o věci budoucí - nevzali nám jídlo, platy ani svobodu, máme se dost dobře, přesto jsme vyšli ven se starostí o to, abychom nepozorovaně nedopadli jako v Maďarsku a neprobudili se jednoho dne v nesvobodě - demonstrujeme preventivně. A také se povedlo, že nesedíme ustrašeně ve škatulích s nálepkami, které nám nějaký pantáta shora nalepil, města a vesnice na sebe neházejí rajčata, jak pantáta nahoře káže, ale jsme to my, každý jiný a dohromady to dává…….prostě tu občanskou společnost. Pan prezident a jeho různí kumpáni nám tu seli strach, aby nás jej pak mohli milostivě jakožezbavit. No - a my se jej postupně zbavujeme sami a opravdu. Tvářili se, že se o nás postarají. Že máme jíst koblihy a mlčet. No – a my jsme se postarali sami, koblihy nekoblihy.

Páni politici, nynější i budoucí: vaše občanská společnost, ještě se trochu překvapeně rozhlížející a protahující, je tu. Co vy na to?