Miloš Zeman začal svou pouť do prezidentského křesla majstrštykem. Po 10 letech, co ho nějaké zahraniční médium, tentokrát hned slovenské, požádalo o rozhovor, odmítl a poslal do háje rovnou všechny slovenské novináře.

Názorněji už to Zeman udělat nemohl. Mnoho lidí dle výsledku voleb zapomnělo, že jednou z hlavních Zemanových devíz bylo pozurážet všechny okolní státy a ožralý padat do klína diplomatům. Nyní se umně, za pomocí filmaře Renče, snaží vzbudit dojem, že minulost nikdy neexistovala a že tento nový Zeman je někdo úplně jiný.

Naštěstí v každém, i Miloši Zemanovi, dříme kousíček pravého já, které upozadit nejde. U Miloše máme jistotu, že pokaždé, když se opije, což je každý den, vyjde jeho pravá osobnost najevo.

Zeman se cítil uražen zlým a falešným článkem slovenského deníku Sme, který si ho dovolil přirovnat k Mečiarovi (doporučuji k přečtení). Pochopitelně nic není Zemanovu stylu, kdy stejně jako Mečiar likvidoval všemožnými způsoby vnitrostranické oponenty, politickou opozici i svobodná média, vzdálenější než Mečiar. Jeho rozhořčení, že se někdo snaží připomínat neexistující dobu z před deseti let, je oprávěné.

A proto odmítl předem dohodnutý rozhovor pro slovenskou televizi TA3, protože reportérka mluvila slovensky, stejně jako redaktoři deníku Sme.

Zvolíme-li si za dva týdny Zemana, nemusíme složitě přemýšlet, jaký bude jeho vztah k sousedům, zahraničí a novinářům vůbec. Víme to zcela jistě již dnes.

Jestli se na něčem při výkonu funkce prezidenta shodneme, tak je to dobrá reprezentace státu v zahraničí. Nebo aspoň nedělat strašnou ostudu. Zeman mezinárodní ostudu dokázal udělat již před svým zvolením.

Už jen z tohoto úhlu pohledu je volba Karla Schwarzenberga jedinou možností, jak nepřipustit návrat opozičněsmluvních časů a vulgárně-ožralecké zahraniční politiky, kterou uvítá leda Putin s Lukašenkem.