Má víc funkcí než japonská kalkulačka, teatrálně odmítá spolupráci s komunisty, ale přitom je nejbližším spojencem Zemana. Do práce skoro nikdy nechodí, ale voliči ho přesto milují. Titul JUDr. získal teprve nedávno na pseudovysoké škole v maďarském Sládkovičovu, ale už před dvanácti lety zakládal s Pavlem Blažkem soukromá práva Vysoké učení Brno, a. s. To vše je Michal Hašek.

Michal Hašek, jihomoravský hateman a dvojka na tamní kandidátce ČSSD, je pragmatik. V sociální demokracii je jen shodou okolností, stejně tak by mohl být v jakékoliv jiné straně. Svou politickou dráhu začal záhy po dosažení dospělosti, kdy vstoupil do sociální demokracie a komunální politiky na Vyškovsku. Jeho parťák z brněnských práv, Pavel Blažek, vstoupil pro změnu do ODS. V Brně se traduje historka, jak si právníci v devadesátých letech hodili korunou, někdo vlezl do ODS, někdo do ČSSD, aby to měli pořešený.

V rámci ČSSD jeho hvězda stoupala rychle. Pokud něco Haškovi rozhodně nechybí, tak je to odvaha stoupnout si do čela. Byl předsedou poslaneckého klubu už za Paroubka, od roku 2008 je jihomoravským hatemanem. Až do rozpuštění sněmovny ve své osobně dokázal spojit 30 funkcí současně. Namátkou: člen Meziparlamentní skupiny v rámci MPU Česko – Rakousko PSP ČR, člen monitorovacího výboru ROP NUTS 2 Jihovýchod, předseda poradního sboru hejtmana JMK pro otázky koncepce zdravotnictví JMK či člen Řídící komise se statusem rozhodovacím Moravian science centre Brno.

Jaké jsou jeho ideové názory, to ovšem nikdo netuší. Politika jistě potřebuje i manažerské typy, co se s nějakou ideovou čistotou nepárají, ale pracují na konkrétních problémech. S Michalem Haškem však není spojeno ani žádné věcné. Styl jeho práce se vyznačuje precizním přestřiháváním pásek, mezi jeho nejzásadnější proslovy se řadí projevy na festivalu znojemské okurky a drásovských dožínkách. Nedělá mu problém změnit ze dne na den názor na cokoliv. Před rokem nejprve coby hateman s kardinálem Dukou vystupoval na podporu církevních restitucí, aby je následně coby poslanec fanaticky napadal. Jeho patrně nejviditelnějším politickým činem bylo, když jménem Jihomoravského kraje navrhl před lety faktické zrušení zákona o svobodném přístupu k informací – protože se mu nelíbilo, že lidi chtějí vědět, co se v kraji děje.

Vzhledem k bezpočtu funkcí se na jihomoravském hatemanství objevuje sporadicky, v poslanecké sněmovně je po mrtvých a zavřených poslancích nejčastěji absentujícím. Podobných politiků je jistě ve stranách mnoho a ničemu to nevadí. Nepříjemné to začíná být tehdy, když amébní politici, co jdou jen za mocí a své názory tomu plynně přizpůsobují, mají tendenci dosahovat těch nejvyšších met.

Hašek pevně uchopil svou příležitost stát se premiérem hned po prvním kole prezidentských voleb. V zákulisí se domluvil se Zemanem, utíkal do štábu ČSSD a prosadil navzdory Sobotkovi postoj, že ČSSD Zemana podporuje, protože Zeman je přece levicový... Vidina premiérského křesla i přes fakt, že není předsedou ČSSD, se mu notně přiblížila. Od doby zvolení Zemana na Hrad neopomine nevynechat příležitost, jak svého pána potěšit a zároveň si kopnout do Sobotky. Ať je to nezvolení prezidentského kandidáta ČSSD, Jiřího Dienstbiera, do vedení strany, boj za podporu Rusnokovy vlády či familiérní schůzky s ředitelem Lukoilu a jedním ze šéfů SPOZ, Nejedlým. Na svou stranu Hašek momentálně strhnul i Jeronýma Tejce, šéfa poslaneckého klubu a dříve jednoho z hlavních Sobotkových spojenců. V rámci funkce předsedy Asociace krajů si buduje mocenské centrum mnohdy silnější než samotný Lidový dům.

V sociálně demokratické straně zuří ostrý boj, držený pod předvolební pokličkou, a kdo nakonec uspěje, je otázka. Mediální obraz poraženého Sobotky není přitom pro čtení vnitrostranické situace směrodatný, taktika Sobotkova křídla se nejlépe ukázala při souboji o podporu Zemanově vládě. Sobotka provedl navenek nepochopitelný veletoč, kdy po několikatýdenní mediální masáži, jak je proti prezidentské vládě, přišel na předsednictvo a sám podporu navrhl. Je možné, že na předsednictvu by hlasování skončilo jen těsně, ale na klubu měl Sobotka jasnou většinu. Leč realita ve členské základně a mezi voliči ČSSD byla díky Haškovi taková, že NE pro Rusnoka by bylo bráno jako podpora pravicové vlády. Vnitrostranické vítězství by bylo v tomto případě pro Sobotku i vítězstvím Pyrrhovým. Vyhrál by, stranu by tím rozvrátil, ohrozil by vítězství ve volbách a proti sobě by poštval značnou část strany.

Rozhodující bitva, kdo je v ČSSD pánem, se tak odkládá na dobu povolební. Klíčové pro tuto bitvu bude, jak dopadne přímá konfrontace v jihomoravském kraji, kde Sobotka je jedničkou a Hašek dvojkou. Pokud Hašek získá významně více preferenčních hlasů, Zeman bude mít jednoduché alibi, proč Haška jmenovat – vybral si ho přece lid.

Pro budoucnost demokracie je lepší, když levicovou stranu vede člověk, který je levicovým politikem a skutečně má nějakou vizi sociálního státu, proti které se jde z pravicových pozic vymezovat. Je to lepší, než vláda ČSSD a Strany přátel organizovaného zločinu (SPOZ) pod vedením Michala Haška, jehož jakýkoliv názor se flexibilně přizpůsobí tomu, co si zrovna usmyslí nejlepší pan prezident. S Michalem Haškem v čele státu si můžeme o nějakých pokusech, jak změnit Ústavu zpátky k parlamentnímu systému, nechat zdát. A ty komunisty, proti nimž se Hašek tak ostentativně vymezuje, přizve k hlasité či tiché podpoře okamžitě, pokud to bude pro udržení levicové vlády potřebné – či pokud si to pan prezident prostě bude přát.