Už je to rok, co proběhl festival Janáček Brno 2018. Chtěl jsem se k jeho reflexi dostat už dřív, ale nějak na to došel čas až nyní.Je to určeno zejména pro ty, které kulturní politika a fungování velkých festivalů zajímá, takže se omlouvám, ale furt lepší než Wagnerův Ring.

17. listopadu 2018 se otevřelo po dlouhých měsících opravené Janáčkovo divadlo. I to samotné byl tedy docela majstrštyk, protože oprava byla komplikovaná, ukázalo se, že dům byl v 50. letech postavený hodně ledabyle a náročnost rekonstrukce byla větší, než se čekalo, muselo se to rozdělit na více etap a vysvětlit kolegům z investičního oddělení, že prioritou je otevření divadla v termínu festivalu, ne oblíbený sport „rozdávejme pokuty za všechno možný, zastavujme stavbu a hádejme se o každou ptákovinu“, což se povedlo a půl roku před festivalem bylo jasno, že se to stíhá! Jak takové opravené divadlo vypadá, hlavně jeho spletité zákulisí, se můžete podívat ve středu 27. listopadu, ještě je několik míst ve večerních termínech.

První inscenací festivalu byla premiéra domácí inscenace Lišky Bystroušky v režii Jiřího Heřmana, hudební nastudování Marko Ivanović, vycházející z prostředí dětského domu Dagmar, který vznikl z popudu tvůrce postavy Lišky Bystroušky, Rudolfa Těsnohlídka, v roce 1929. Inscenace není zasazena do konkrétního časoprostoru, protože toto podobenství o věčném koloběhu života je univerzální, estetikou vychází z 20. let minulého století. Je to krásné zpracování díla a je to stabilní součástí repertoáru opery, nejbližší reprízy můžete navštívit 11. a 12. prosince. Milou spojitostí mezi touto inscenací a rekonstrukcí domů je účinkování malého Petra Hrůši v roli skokánka, jedné z nejpoetičtějších „postav“ operní literatury vůbec, protože je to syn architekta Petra Hrůši, který je za vzorovou rekonstrukci po stránce projektantské zodpovědný.

A v tuto chvíli se zastavme a podívejme se zpátky. Martin Glaser nastoupil do pozice ředitele divadla v roce 2013. Já jsem se stal náměstkem primátora na sklonku roku 2014. Před tím jsme se neznali. Museli jsme k sobě najít vzájemnou cestu a dojít ke shodě u některých věcí. Obecně politika nemá zasahovat do chodu divadel, v tomto případě se však jednalo o zásadní koncepční záležitosti ohledně uchopení Janáčkova festivalu jako nikoliv jen jednoho z dílčích festivalů příspěvkové organizace, ale jako zásadního celoměstského fenoménu, jako hlavní profilové akce, na základě které se bude posilovat či víceméně znovubudovat brněnský janáčkovský brand, což byla jedna ze stěžejních věcí, se kterou jsme šli do politiky. Šlo o nastavení spolupráce s dalšími subjekty, které mají v Brně s Janáčkem co dočinění, o konstituci umělecké rady festivalu atp. Tyto debaty byly nezbytné pro to, aby festival všichni vzali za své a aby šlo zajistit festivalu dostatečné finanční zázemí.

V Brně jsme se nacházeli a do velké míry stále ve vztahu k Janáčkovi nacházíme v ideální personální konstelaci. Toho bylo nutné využít. Kromě přirozené dlouhodobé afinity brněnských hudebních a hudebně-dramatických těles k jeho tvorbě se zde několik absolventů hudební vědy – kde se velmi pěstuje právě bádaní a popularizace Janáčka – v té stejné době ocitlo na zajímavých pozicích. Kromě mého působení v roli náměstka pro kulturu to byl rektor Masaryčky Mikuláš Bek, dřívější šéf Ústavu hudební vědy a její nynější docent, Jiří Zahrádka, šéf oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea a šéf Janáčkova památníku a současně také jeden z hlavních světových janáčkologů, který od vzniku festivalu působil jako jeho dramaturg, Honza Špaček, hudební vědec, kritik a jeden z hybatelů brněnského hudebního života, a později třeba Ludmila Němcová v pozici ředitelky Nadace Leoše Janáčka. A dále zde je díkybohu Jana Janulíková, vystudovaná muzikantka a muzikoložka, která před svým příchodem do TICu působila v produkci Janáčkovy opery, jako vedoucí marketingu opery a řadu let vedla hudební časopis Opus musicum. A nelze zapomenout skvělého nedávno vychvalovaného dramaturga Filharmonie, Vítka Mikeše. Nebo Jakuba Kořínka, specialistu na televizní přenosy a záznamy koncertů a oper a vítěze Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha za zpracování Radokovy Věci Makropulos z roku 2015. Ti všichni na festivalu pracují. Slušnej oddíl.

Všechno, co bylo potřeba vzájemně „vydiskutovat“ a nastavit, jsme dokázali vyřešit a každý jsme se mohli věnovat tomu, co nám zejména přísluší. Na divadle bylo postavit dramaturgii a celé to zprodukovat, mým úkolem bylo sehnat na festival dostatek peněz tak, aby se mohl posunout do „áčkové“ kategorie. Long story short – povedlo se to všechno! Oceňuju, že kolegové ve vedení města pochopili, že Janáčkův festival musí být absolutní prioritou, že pokud chceme sami sebe nazývat janáčkovským městem a chceme budovat jeho brand, musíme dotáhnout do dokonalosti profilový festival, na který se mají sjet lidé minimálně z celé Evropy, aby v exkluzivním „domácím“ prostředí zhlédli ty nejlepší inscenace svázané s dalšími koncertními a jinými akcemi funkční a promyšlenou dramaturgií. A to nejde bez peněz. K našemu překvapení pochopil, alespoň pro minulý rok, kvalitu festivalu i stát a jeho finanční spoluúčast na festivalu byla důstojná a umožnila, aby se loni dostal k výšinám. Díky za to. (Dost mě proto vyděsil návrh městského rozpočtu na příští rok, v němž se navrhuje, aby měl festival méně peněz než na minulý ročník. To se dá přeložit jako pokyn - dělejte to hůř.)

Když jsem zmínil Janu Janulíkovou, musím pár větami rozvést roli TICu. Protože k tomu máme oba vztah, svolali jsme několik setkání zasvěcenců, udělali plán a získali peníze na rozvoj janáčkovského brandu pod TICem. Za úkol si to vzala Šárka Zahrádková, žena Jiřího Zahrádky a vzniklo množství „upomínkových“ předmětů, což může znít fádně, ale jedná se hlavně o ty úžasné produkty Venduly Chalánkové, vznikl kvalitní web, stezka Leoše Janáčka s dobrým průvodcem, prostě se začal budovat smysluplný brand, který funguje v úzké koordinace právě s festivalem a doufám, že se bude do budoucna jen posilovat – v souvislosti s novým koncertním sálem, snad dotaženým Janáčkovým muzeem atd. Již dnes jsou artefakty s janáčkovskou tématikou nejprodávanějšími suvenýry, takže místo krokodýla si můžete pořídit něco, co dává smysl :).

No ale to nejzásadnější je samozřejmě profesionální fungování týmu festivalu, který řídí duo Martin Glaser, ředitel divadla a sám již etablovaný operní režisér, a Jiří Heřman, šéf opery a „rodilý“ operní režisér ;-). Je výsledkem jejich umělecké a manažerské práce, že se jim podařilo sestavit takový tým, který po dramaturgické i produkční stránce dokázal loni zprodukovat kompletní uvedení oper Leoše Janáčka v jevištním provedení, ale navíc v jaké úrovni inscenací! Do vrcholů festivalu patřila i „naše“ koprodukční Carsenova Káťa Kabanová, která se vrátila na program. Celé velké jeviště Janáčkovy opery pokrývá mělký bazén. Obrovsky silná inscenace, která pracuje s tou velkou vodní plochou jako ústředím tématem. Nejbližší reprízy v květnu 2020.

A pak ty dvě zahraniční produkce, které sem přistály snad z jiné galaxie… Představte si, že speciálně pro nás znova oprášili a zahráli Věc Makropulos – Vlámská opera, dirigent Tomáš Netopil, režie Kornél Mundruczó. Nikdy jsem neviděl inscenaci s dokonalejší scénou a nejsem určitě jediný. Spojení této scény s životními výkony hlavních aktérů, zejména švýcarské sopranistky Rachel Harnisch, která hrála roli Eliny Makropulos. Nemám slov. Kdykoliv si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.

A Z mrtvého domu v podání Velšské národní opery, dirigent Brňák a bývalý šéf zdejší opery Tomáš Hanus, režie David Poutney, který se na Janáčka a podobné skladatele specializuje. Taky znovu oprášeno pro nás. Stavba scény trvá několik dnů, stejně jako v případě Věci Makropulos, což je na velké zamyšlení pro přechod na blokové hraní, protože při snaze mít vpodstatě filmovou scénu nelze jeden den hrát Prodanku a druhej Libušu.

Výsledek? V dubnu tohoto roku získal festival Janáček Brno v Londýně cenu International Opera Awards, operního Oscara, za nejlepší festival minulého roku. V celosvětové konkurenci. Žádné vyšší ocenění a uznání neexistuje.

Je to velká čest a hlavně velký závazek. Je nutné udržet festival na této úrovni i do budoucna, jsme k tomu Janáčkovi morálně zavázáni a když se to takto nakoplo, nezbývá, než už tu příležitost nepustit a vytvořit z Brna místo, kde se produkují a uvádějí Janáčkovy opery na nejvyšší možné úrovni. Což se dělá blbě ve chvíli, kdy město Brno krátí na festival peníze (které má, protože současně zřizuje několik nových festivalů...).

Příští ročník 2020 se začne prodávat zanedlouho, 1. prosince, a uskuteční se ve dnech 28. 9. – 16. 10. 2020. Startuje den po zakončení Serial Killeru, obdobně skvělého festivalu seriálů a minisérií, nedáme vám v Brně zkrátka čas na rekonvalescenci ani minutu :). Tentokrát to nebude kompletní uvedení Janáčkových oper, to má smysl dělat tak jednou za 10 let, jako reprezentativní přehlídku, ale dobré to bude stejně. Tým Martina Glasera, Jiřího Heřmana, Jirky Zahrádky a dalších za to ručí!

Autor je členem dramaturgické rady festivalu.