V Brně funguje skvělá organizace Vesna, která od začátku války řeší všechno. Ale sama to nezvládne. Se zvládáním nepříjemných aspektů války musí pomoci město, kraj i stát.

Sama organizace funguje velmi dobře. Akorát v tom zůstala úplně sama. Humanitární pomoc už nikdo jiný v Brně dohromady nedělá. Jak šlo předpokládat, spontánní ochota pomáhat po měsících války ochabla. S prací s ukrajinskými Romy jim nepomáhá nikdo a vypadá to, jak vypadá - strašně.

Selhává přitom nikoliv Vesna, ale stát, město a kraj, kteří se bohuže stejně jako za COVIDu bohužel opět neinspirují z Německa a Rakouska. Jak tedy zvládnout příval romských Ukrajinců (či Maďarů)?

Dostatkem peněz pro nevládní sociální služby a další organizace, které to mohou a chtějí řešit! Jednak aby se nemusely řešit věci, jestli je pro ně na jídlo, deka a tak! Je to jak Mokrý Dům, co rozjely Podané ruce pro “brněnské” bezdomovce vzadu pod železničním viaduktem.. Vždy je daleko levnější tohle zaplatit těm lidem jídlo, než je nechat, aby si to řešili nějak po svým a peníze na jídlo si obstarali. Bezpochyby to umí a bezpochyby to nechceme.

Od první vteřiny války bylo jasné, že přesně tohle s sebou válka přinese. Kromě “mladých maminek s mobily” se sem přehrnou dlouhodobě neřešené sociální problémy z Ukrajiny. Chudoba, obchod s drogama, bílým masem. Bylo to jasné hned. A jediný, kdo umí řešit efektivně závilosti, sociální začleňování, prevenci a vůbec nějakou lidskou komunikaci jsou nevládní a občanské organizace. Jsou 100x efektivnější než stát. Pro něj je problém plno takových věcí napasovat do svých předpisů a tabulek. Pro nevládky je to daleko snažší. Nebo jednoduše pomůže, když v krizové situaci stát rozvolní podmínky pro poskytování sociální služby (stejně jako to měl dělat za COVIDu, ale dělal málo).

Z hlediska města a kraje je to jednoduché: Město si má napsat někam kolonku, kde bude na tuhle záležitost mega na měsíc nebo víc. Tím je potřeba začít. Město nemá know how, jak to dělat, to má nevládní sektor nebo je v tom schopnej se nejlíp zorientovat, vzít si tlumočníky, nabrat zkušenosti ze světa, JET SE NAPŘÍKLAD PODÍVAT TAM NA UKRAJINU/MAĎARSKO, V ČEM TI LIDÉ ŽIJÍ TEĎ, identifikovat bezpečnostní aspekty a něco navrhnout. Město má peníze. Má jich na takové věci libovolné množství. Je to stejné pořád, za covidu i teď.

Jak žijí Romové tam? Líp nebo hůř než ve “stanovém městečku”? Nevíme. Spekulujeme. Jaktože tam nikdo nebyl???

Ve válce nelze vše dávat do kolonek a řešit, jestli každý vše splňuje. Co je levnější? Poskytnout malým děckám a jejich rodinám jídlo, nebo se dívat, jak si to vyřeší po svém?

Když byl COVID, Rakousko a Německo okamžitě aktivovalo tamní velké profesionální humanitární nevládní organizace a ty to řešily. I proto tam zemřelo daleko míň lidí. S Jindřichem Vobořilem jsme tam opakovaně jezdili a zkoušeli vysvětlovat našemu státu, proč to bez nevladního sektoru nejde. U nás stát všechno dělal stylem já já já. S výjimkou těch Podanek - taky to v Brně mělo výsledky.

Teď je to trochu lepší, ale šťáva už došla. Občanský a sociální sektor je potřeba zaplatit. Je to těžká práce. Plat tam musí být takový, aby to někdo chtěl dělat. Pro město a kraj jsou to ale nejlíp investované peníze. Žádné pracovní skupiny na magistrátu. Ale nechat řízení profesionálům - nevládnímu sektoru, který umí být rychlý a efektivní. Poslouchat, jaká řešení navrhuje a pak je realizovat.

Jak přesně řešit tu romskou problematiku, nikdo neví. Protože nikdo nemá peníze na to, aby se v tom mohl dostatečně zorientovat. Sorry, ale nevládní sektor je na to nemá kde vygenerovat. Brno na to ale může uvolnit teď hned libovolný objem peněz.

Tohle je zásadní selhání města, kraje a státu, že naplno nevyužívá potenciálu nevládního sektoru. Mohli jsme mít daleko míň problémů a už teď bychom znali jejich řešení.

K práci Báry Antonové a Vesny nejde dodat nic. Jen potřebují, aby město jim, případně podobným organizacím, dávalo dost peněz, aby mohly řešit “jeho” problémy.