Páteční představení Velšské národní opery Věci Makropulos v režii Olivie Fuchs a pod taktovkou Tomáše Hanuse bylo, nepočítáme-li domácí Mrtvý dům, operním vrcholem festivalu. S čímz se i tak trochu - vzhledem k jejich Mrtvému domu, který byl na Festivalu Janáček Brno v roce 2018 - počítalo. A naplněná přání jsou o to lepší.

Byla to relativně tradičně pojatá
inscenace postavená na třech funkčních scénách, kostýmních proměnách Emilie Marty a skvělém činoherním herectví všech.

Inscenace stála na jiných principech než je často u opery zvykem, kdy se vytvářejí velké obrazy. Byla to typická činoherní scéna záměrně dělaná jako kašírka z divadelního fundusu (zejména druhé dějství) a v tom se odehrával děj jako divadlo na divadle.

Tuto stylizaci podpořila velmi vtipná montypythnonovská forbína mezi 1. a 2. dějstvím herce Vítka, Marka Le Brocqa. Zcizovák, kdy herec vystoupí z role a komentuje jako vnější pozorovatel divadelní dění na jevišti, dodalo představení komický nádech a jednotlivé scénky byly často také podávány v herecky odlehčeném duchu, což dodalo divadlu velký spád a zábavnost.

Při zvoleném přístupu bylo zásadní, že herecky byly všechny situace dohrané. Jevištní komika je velmi těžká poloha, protože může jednoduše spadnout k trapnosti, zde se to ale nikdy nestalo a vědomá karikaturnost postav měla obrovskou sílu.

Režijní přístup totiž přitáhl maximální pozornost na děj, podpořil výrazně srozumitelnost a přitom, což asi od opery čekáme nejvíc, dal vyniknout fantastickým pěveckým projevům. Brilantní zpěv postavený na skvělé výslovnosti a deklamaci je u této hodně povídavé opery klíč k úspěchu. Někdy zpěv přechází více do mluvy, některá slova jsou více řečená než zpívaná, což podporuje působení této geniální Janáčkovy interpretace Čapkova díla.

Uvedené odlehčené, ale jinak zcela precizní herectví pak umožňuje vypíchnout naopak ty skutečně závážné momenty umírání/odcházení Eliny Makropulos ve 3. dějství. Totální štronzo, kdy se v jednu desetinu sekundy úplně a nenadále zasekne veškerý pohyb na jevišti, působí magicky a mrazivě, jak kdyby se najednou zastavil všechen čas. Toto "ticho" najednou zní až děsivě a ukazuje tu fatalistickou stránku díla v plné síle.

Stylizace do divadla na divadle umožňuje pak i například tvorbu záměrně teatrálního obrazu kdy Emilia s velkým gestem strhne k tomu připravený závěs v póze jak bohyně vítězství Niké. Jindy by to působilo kýčovitě, když je to ale celé přiznané, je to naopak působivé vyjádření toho, jak velká herečka potřebuje odejít s pompou a svou životní roli dohrát podle svého až do posledního dechu, tak, jak si ona sama zvolí.

Zásadní byly proměny hlavní postavy podle kostýmů a líčení, kdy ta samá osoba herečka dokázala jejich prostřednictvím zvárnit v každém dějství prakticky jinou figuru. Tajemná postava s mrtvolně bílou pletí pod černým kloboukem, zmalovaná vyžilá operní diva, která pohrdá všemi a vším ve druhém, až nakonec odcházející unavená žena s holou hlavou bez paruky.

Srovnáme-li tuto inscenaci s vlámskou, kterou Festival Janáček Brno přivezl v roce 2018, máme dvě suverénní režijní koncepce, kdy ta první byla postavena na snad nejpreciznější operní scéně, co jde udělat, jak kdybyste se ocitli přímo ve filmu, výrazné barvy, výrazné obrazy, kdy zásadní roli hráli mizanscény, svícení a tak. Zde se šlo jiným přístupem, kdy scéna je jen alegorická kulisa, ale skutečný děj se odehrává výhradně mezi postavami.

Ta scéna byla ale pro zvolenou režijní koncepci vynikající a její stylizace záměrem. Umožňovala, aby se jednotlivé scénky či skeče - nejvíce mezi hrabětem Hauk-Šendorf v podání Alana Okeho a Emilií Angeles Blancas Guliny - mohli rozhrát skoro až do klauniády. Dobrým nápadem je také zapojení minima rekvizit, kdy tou nejzásadnější jsou výrazné červené růže, které se válí na hromadě v druhém dějství, jak kdychom se ocitli v divadle Jana Nebeského. Vynikající herec a zpěvák Nicky Spence, který zazářil týden před tím v Zápisníku, v roli Bertíka Gregora je v tomto na herectví založeném přístupu jak doma a dokáže velmi rychle přecházet z komických momentů - když jako zavalitý muž smutně pípne, že se vedle Marty cítí "maličký - do těch vážných.

Orchestr a celé hudební nastudování Tomáše Hanuse pak zaslouží absolutorium. Ve všem přesný orchestr umějící se upozadit, když je třeba pozornost upřít na dění na jevišti, a naopak barevně dotažená drobná sóla, která Janáček používá jako další hlasy, jako oživlé nástroje, které sice beze slov, ale přesto jasně sdělují pocity.

Celkově se jednalo o jednu z nejlepších možných interpretací této opery a dojem z toho podtrhlo i následné vystoupení Tomáše Hanuse po představení ve foyeru, kdy opět musel vzpomenout, jak je to pro něj složité se sem vracet, protože když v letech 2007-9 jako tehdy o dost mladší vedl Janáčkovu operu, soubor, tedy hlavně orchestr, ho vyštval. Už je to dávno, nemá smysl se k tomu vracet a hloubat, proč se tak stalo a kde se stala chyba, důležité je, že Hanus má už teď za sebou fenomenální kariéru a Janáčkova opera je pod vedením Jiřího Heřmana a ředitele Martina Glasera momentálně ve vrcholné kondici, jak dokazuje už několik let každým svým představením. A je supr, že se můžeme těšit na ohlášené spolupráce velšské a brněnské národní opery, které se odehrají v následujících letech. Je se na co se těšit a je moc príma, že naše opera je kvalitou a přístupem sama světovou špičkou!