Stanislavu Křečkovi bylo souzeno zvítězit. Jediná cesta ze současné opoziční bídy vede přes volební urny. Zda k ní dojde, nezáleží na zákonech, volebních prazích, fake-newsových sabotážích a marketingových eskamotážích, ale na osobních kvalitách, odvaze a vůli po změně jednotlivců uvnitř i vně stran, pro které jsou demokracie, právní stát a občanské svobody a práva stále ještě hlavním smyslem jejich veřejné činnosti.
Zřizování a zabezpečení činnosti tak zvaných paměťových institucí je společným zájmem státu, místní samosprávy a organizací občanské společnosti. Žádná z těchto institucí si nemůže zkoumání a připomínání minulosti, která je navzdoru častému zneužívání tohoto pojmu minulostí národní, přivlastňovat, ale všechny by se na něm měly s patřičnou dávkou pokory podílet a navzájem spolupracovat. Představa, že by nově vznikající paměťové instituce měly spolu soupeřit o pojetí své činnosti, o pár dostupných budov, kterými stát či město disponuje, a posléze o návštěvníky, diváky a posluchače, není příliš lákavá. I při respektování různých metodologických přístupů k historii, rozdílných odrazů historie v paměti jednotlivců a skupin a rozdílných interpretací historických nálezů se činnost paměťových institucí vztahuje k jedné společné historii. Z různorodosti pohledů, narativů a výkladů se ještě nedá usuzovat, že neexistuje. Společné a synergické partnerství státních, municipálních, soukromých a občanských aktérů naopak vede ke vzniku prestižních, stabilních a nezávislých institucí národní paměti.